Dobrodružka s kreativním duchem a nenapravitelná životní optimistka. Její zapálení pro ekologii začalo u soběstačných domů. Pokračovalo v cestě k veganství. A dál roste v psaní řádků pro inspiraci ke změně a udržitelnějšímu životu. Pohání ji vědomí vzájemného propojení všeho živého, běhání po lesích a kopcích, balancování na jógamatce a mazlení se zvířaty.
Revoluční vynález 19. století – plast – se postupně stává naším úhlavním nepřítelem. A jeho armáda je nepředstavitelně obrovská. K dnešnímu dni se totiž vyrobilo přes 8,3 miliard tun plastů, polovina z toho přitom jen v uplynulých 15 letech. Celých 6,3 miliard tun skončilo jako odpad.1 Leží v nezměněné podobě na skládkách, převaluje se mezi vlnami v oceánech, v útrobách vodních tvorů nebo leží ve škarpě nedaleko vašeho domova. Tento masivní problém měly vyřešit biologicky rozkladné hmoty. Výrobci tak dnes klasické “zlé” plasty ve velkém mění za bioplasty a spotřebitelé je kupují s hřejivým pocitem, že pomáhají matičce Zemi. Co když ale vše není tak zelené a “bio”, jak se zdá?
Téma bioplastů je dnes palčivé a diskutované na všech eko-frontách. Jedni je škodlivostí staví na roveň plastům a zpochybňují jejich rozložitelnost. Druzí v nich stále vidí udržitelný materiál budoucnosti. Jak to s nimi tedy je? Jsou pro planetu jen další časovanou bombou jako jejich vydědění plastoví příbuzní? Rozloží se? A jak s nimi máme my, spotřebitelé, správně nakládat? Následující řádky se vám pokusí odpovědět.
Tváří se jako plast, chová se ale jinak. Anebo snad ne?
Vlastnostmi se bioplast od klasického plastového odpadlíka téměř neliší. Zcela rozdílný mají však původ. Bioplasty se vyrábí ze znovuobnovitelných přírodních surovin, nikoliv z ropy či jiných neobnovitelných zdrojů. Surovinou pro výrobu může být řada rostlinných (ale i živočišných) produktů, přičemž kukuřičný škrob nebo řepný cukr se považují za nejrozšířenější. Používají se ale i houby či krunýře humrů.2
Jejich původní cíl je ušlechtilý. Mají zabránit plýtvání neobnovitelnými zdroji naší planety a namísto toho čerpat z co nejdostupnějších obnovitelných surovin. Bohužel tu máme několik velkých ALE:
Automaticky to totiž neznamená, že takto vyrobené materiály jsou rozložitelné, tedy biodegradabilní. Respektive, rozložitelné v krátkém časovém úseku. Záleží na výrobci, z čeho přesně bioplast vyrobí a zda jeho dlouhou dobu rozkladu spotřebitelům jasně přizná.
Pěstování surovin k výrobě některých druhů bioplastů s sebou nese aspekty klasického zemědělství, tedy hojné používání hnojiv a pesticidů a geneticky modifikované plodiny. To má škodlivý efekt na lidské zdraví i životní prostředí. Výjimkou jsou takzvané bioplasty 2. generace, které vznikají zpracováním potravinových zbytků nebo odpadu ze zemědělské výroby.
Kam s nimi? Stejné trable jako měl Neruda s vyhazováním starého slamníku nám mohou přinést i bioplasty. Patří do kompostu? Do žlutého kontejneru? Nebo snad do směsi?
Vady na kráse bioplastu si v následujících řádcích do podrobna vysvětlíme. Zásadní problém, který nyní odborníci řeší, se týká schopnosti degradace a rozkladu bioplastů v různých podmínkách. V každém prostředí se totiž bude různý bioplast chovat trochu jinak. Doposud se spolehlivě neví, jak bioplasty reagují na vyšší teploty či tlaky a zda se účinně rozkládají například v mořské vodě. Co to znamená pro nás, spotřebitele? ZMATEK.
Bioplastů dnes totiž existuje kolem 300 druhů. Liší se svým složením a v poslední fázi svého života vyžadují rozdílné zacházení, na což nás často výrobci zapomínají upozorňovat. Pojďme si nyní zblízka prohlédnout šestici nejčastěji používaných bioplastů a naučme se s nimi po jejich vypotřebování správně naložit.3
6 nejčastějších druhů bioplastu a kam s nimi
PLA
Jsou nejběžnějším typem bioplastů, vyrábí se z nich obaly na potraviny, plastové lahve, nádobí i textil. Představují přibližně ¼ celosvětové produkce všech kompostovatelných bioplastů.
Vyrábí se z polysacharidů extrahovaných z kukuřice (bohužel často geneticky modifikované) či cukrové třtiny, které se dále přeměňují na kyselinu poly-mléčnou (polylactic acids (PLAs)).
Rozloží se? PLA je kompostovatelný, ale pouze za specifických podmínek v průmyslových kompostárnách, nikoliv na domácím kompostu. Pokud se PLA dostane do řek a oceánů, je prakticky nerozložitelný jako “klasické” plasty.
Kam s ním? PLA doporučujeme vyhodit do směsného odpadu. Pokud ho totiž hodíte do žlutého kontejneru na plasty, není rozlišitelný od PET (polyethylenu) a při recyklaci znečišťuje výsledný produkt. V ČR dnes zpravidla putují PLA bioplasty na skládku nebo do spalovny, podobně jako velká část vytříděných konvenčních plastů.
CPLA
To je krystalická kyselina poly-mléčná. Skládá se z PLA (70-80 %), křídy (20-30 %) a dalších biodegradabilních aditiv.
Vzniká matně bílý materiál, který vydrží bez deformace a poškození teploty do 85 °C. Některé výrobky z CPLA, často příbory, jsou živočišným uhlím obarvené na černo.
Norma EN 13432 udává požadavky na obaly využitelné ke kompostování a biodegradaci.4
Rozloží se? CPLA je 100% biodegradabilní a kompostovatelné dle normy EN 13432, tzn. může být kompostováno v průmyslových kompostárnách.5
Kam s ním? I CPLA doporučujeme házet do směsného odpadu. Podobně jako PLA je totiž kompostovatelný jen ve specifických podmínkách průmyslových kompostáren. Do hnědé popelnice ho vhoďte pouze, pokud máte jistotu, že vaše příslušná “spádová” kompostárna je na takové materiály zařízená. Do žlutého kontejneru k recyklaci nepatří, protože by mohlo znehodnotit kvalitu recyklátu.
BIOPLAST, Mater-Bi a další varianty pro domácí kompostování
Mater-Bi (z kukuřičného škrobu a kyseliny polymléčné) je kompostovatelný granulát.6 Vyrábí se ale často z kukuřice pěstované v nevhodných lokalitách, kde způsobuje půdní erozi.
Pokud je však Mater-Bi vyráběn ze surovin pěstovaných zodpovědně, můžeme ho považovat za ekologičtější než klasický plast.
Rozloží se? Je kompostovatelný, ale pouze v kompostérech za přítomnosti vzduchu (nikoli v kompostárnách, kde se zpracovávají například zbytky jídla anaerobním procesem). V půdě zůstává až dva roky, v mořské vodě se rozloží zhruba za dva měsíce. Není však zatím známo, co po něm v moři zůstane.
Kam s ním? Tyto bioplasty můžete kompostovat v domácím kompostéru nebo na kompostě ve vaší zahradě. Pokud kompost nemáte, vhoďte je do hnědé popelnice na bioodpad. Do žlutého kontejneru na plasty nepatří.
Toto jsou “tradiční” druhy plastů vyrobené z obnovitelných surovin.
Rozloží se? Rozloží se sice rychleji než klasické plasty, ale ne tak rychle, abychom je mohli označit za rozložitelné.
Kam s nimi? Některé jsou recyklovatelné, například bio PE (z cukrové třtiny) a bio PA (z ricinového oleje) můžete s klidem hodit do kontejneru na plast. Do kompostu ani hnědé popelnice nepatří.
Směsi bioplastů a dalších materiálů
Někdy se biodegradabilní bioplasty používají také v kombinaci s přírodními materiály jako jsou otruby či bambus. Vyrábí se z nich všemožné obalové materiály.7
Rozloží se? Ano. Přidané přírodní materiály urychlují jejich přirozený rozklad, respektive kompostování.
Kam s nimi? Tyto materiály se rozloží v podmínkách průmyslových kompostérů, na domácí kompost je ale raději nedávejte. Hnědé popelnici na bioodpad je svěřte, pokud si jste jisti, že odpad z ní putuje do kompostárny, která je schopna bioplasty zpracovat. Jestli tomu tak není, nezbývá než se s nimi rozloučit u popelnice na směs. Do žlutého kontejneru na plast totiž také nepatří, mohly by snížit kvalitu výsledného recyklátu.
NotPLA aneb obaly, které se dají sníst
Instagram repost @notpla
Vyrábí se z hnědých mořských řas a slouží často jako obaly omáček či nápojů, síťky na ovoce a zeleninu nebo sáčky na nepotravinářské zboží. Řasy rostou nesrovnatelně rychleji než běžná rostlinná produkce (až 1m/den) a není třeba je nijak ošetřovat či přihnojovat.
Rozloží se? V kontaktu s půdou by se měly rozložit bez speciálních podmínek během 4-6 týdnů, bez vzniku mikroplastů nebo jiného odpadu. Protože jsou to řasy, rozloží se i ve vodě.
Kam s nimi? NotPLA můžete hodit i na svůj domácí kompost nebo do hnědé popelnice. Díky rychlému rozkladu navíc nekontaminuje vytříděný PET určený pro recyklaci. Pokud tedy omylem hodíte takový obal do žlutého kontejneru, noční můry mít nemusíte.8
Jak vidíte, termín “bioplasty” je opravdu široký, a nemůžeme proto dělat obecná prohlášení o jeho rozložitelnosti. Ostatně…
Rozložitelnost (čehokoli) není závislá na zdroji suroviny, ale na chemické struktuře produktu. I PET lahve lze vyrobit z obnovitelných zdrojů, ale jsou stejně tak nerozložitelné, jako PETky z ropy. Totéž platí naopak. I z ropy se dají vyrobit druhy plastů, které se v krátké době rozloží. U bioplastů platí, že v teorii jsou rozložitelné všechny druhy. V realitě ale doba rozkladu zásadně závisí na způsobu a podmínkách pro rozklad.
Tady je ještě pro přehlednost tabulka s typy bioplastů podle jejich způsobu rozkladu:
Bioplasty si zjednodušeně můžeme rozdělit ještě jinak, podle způsobu rozkladu:
Nerozložitelné, ale recyklovatelné (pokud je vytřídíme). Stejně jako klasický PET se v krátké době v přírodě nerozloží. Jedná se o bio PE, bio PA. Na druhou stranu je jako jediné můžeme efektivně třídit, aniž bychom narušili kvalitu recyklátu.
Rozložitelné. Patří mezi ně plasty s aditivy k urychlení rozpadu, nejčastěji se používá oxo degradační činidlo d2w či EPI TDPATM. Plasty se postupně rozpadají na částice, které by se pak měly biologicky rozložit.9 Kolem oxo-degradabilních plastů se ale stahují mračna a nefandí jim ani komise EU. Zdá se totiž, že v reálném prostředí, kdy vyhozené oxo rozložitelné plasty nemají přísun kyslíku (na skládkách, v mořích), nemusí rozklad proběhnout dostatečně rychle nebo pouze částečně.10 Z částic se tak mohou stávat mikroplasty s podobnými vlastnostmi jako mají mikroplasty z běžného plastu.11 Ty se mohou dostávat do potravního řetězce zvířat i lidí a jejich efekt na lidské zdraví zatím není dostatečně prozkoumaný.12
Kvůli pomalému rozpadu nejsou oxo-degradabilní plasty vhodné ani ke kompostování a recyklovat je také nemůžeme, znehodnotily by totiž kvalitu recyklátu.13 Podrobně jsme problematiku oxodegradabilních plastů popsali v tomto článku.
Biodegradabilní, tedy přirozeně rozložitelné díky mikroorganismům (bakterie, houby, řasy). Rozkládají se na CO2, vodu a biomasu. Některé produkty z bioplastů označované jako biodegradabilní, jsou ale reálně rozložitelné pouze za určitých specifických podmínek a jen některými mikroorganismy. Pokud je hodíme do žlutého kontejneru, na třídících linkách jsou těžko rozpoznatelné a při recyklaci napáchají víc škody než užitku. Výsledný recyklát mohou totiž výrazně poničit a znehodnotit.
OK Compost HOME logo
Kompostovatelné. Rozkládají se činností plísní, bakterií a dalších mikroorganismů. Jejich rozklad tak nejlépe probíhá v prostředí kompostu, kde je dostatek vlhkosti a bakterií, přičemž rozkladu pomáhá i teplota.
Seedling logo
Základní podmínkou kompostovatelnosti je kompletní biologická rozložitelnost do 90 dnů. V Evropě se splnění této podmínky dokládá značkou udělenou certifikační autoritou Din Certo (Seedling logo) nebo Vincote (logo OK Compost). 14Logo OK Compost HOME pak nesou produkty, které můžete zkompostovat i doma.
Problém průmyslových kompostáren
Mezi klasickým kompostem, který máte doma na zahrádce, a kompostem průmyslovým, je obrovský rozdíl. Průmyslový kompost se vyrábí v souladu s normou ČSN 465735. Výroba i užívání takového kompostu musí splňovat celou řadu požadavků, stejně tak jako suroviny pro jeho výrobu. Biologický odpad se před umístěním na kompost často drtí nebo míchá. V kompostárnách se udržuje optimální prostředí pro rozvoj mikroorganismů, které biologický odpad rozkládají. Sledují se faktory jako je vlhkost, teplota, pH, provzdušnění, poměru uhlíku a dusíku i dostatek organických látek.
Bohužel jich je málo a jen zlomek jich přijímá domovní bioodpad (tzv. BRKO), většina materiálu pochází ze zemědělství, dřevovýroby, ale také ze stavebnictví či čištění vod. Na databázi kompostáren v ČR se můžete mrknout tady.
V současnosti v Česku neexistuje žádný systém sběru a likvidace bioplastů. Ačkoli by se většina z nich v podmínkách průmyslových kompostáren rozložila, nikdy k tomu nedostane příležitost.
Kompostárny u nás zpravidla považují přijímání bioplastů za komplikaci, obávají se totiž snížení kvality kompostu.
Příklad toho, že když se chce, tak i kompostování bioplastu jde, najdeme třeba v pražské Zoo. Ta nahradila veškeré plastové nádobí ze svého areálu za kompostovatelné a zpracovává ho ve vlastní kompostovací lince.15
Jisté to tedy nemají ani v hnědých popelnicích…
Vytříděný bioodpad z hnědých popelnic se může buď kompostovat v příslušných kompostárnách anebo zpracovat a přeměnit na elektrickou energii v bioplynových stanicích.16 S bioplasty si ale bohužel umí poradit pouze některá zařízení na zpracování bioodpadu. Než odhodíte bioplastový materiál do hnědého kontejneru, informujte se proto u svozové firmy nebo obce, jestli přijdou bioplasty do správných rukou. Ano, je to otravná práce navíc. Jen tak ale budete mít jistotu a jen tak dáte případně svozovým firmám nebo zastupitelům impulz k řešení.
Žluté kontejnery? Těm způsobují jen trable…
V Česku se nejčastěji recyklují klasické PETky. V procesu recyklace se proměňují na vločky, ze kterých se dál vyrábí nové plastové předměty. Aby si udržely vysokou kvalitu, musí být vločkový recyklát co nejčistší. A právě to komplikují bioplasty. Lidé totiž do žlutých kontejnerů často háží i nerecyklovatelné bioplasty. Někdy v domnění, že jde o klasické plasty, jindy jen neví, co s bioplastovým odpadem. V třídicích linkách sice probíhá kontrola svezeného odpadu, některé bioplasty jsou ale od klasických plastů téměř k nerozeznání a recyklační proces mohou zmařit. Příměs nevhodných bioplastů totiž recyklát znečití, a tím ekonomicky znehodnotí. Bioplasty se zkrátka začaly vyrábět jak na běžícím páse, ale na řádný systém jejich jasného označování, sběru a likvidace se bohužel zapomnělo.
Seznam pochybností o bioplastech je celkem dlouhý, co říkáte? Jestli vám teď vrtá hlavou, zda jsou vůbec lepší než běžné plasty, čtěte ještě kousek dál. I my jsme byli na vážkách, a připravili jsme proto přehledné srovnání obou protivníků.
Nejsou nakonec plasty z ropy lepší volbou?
Nic není černé ani bílé. V životě i při posuzování ekologických dopadů výrobků či materiálů. Je snadné odsoudit myšlenku nebo produkt na základě jednoho “nepovedeného” aspektu. Takové soudy mohou být ale ukvapené. Někdy je potřeba udělat krok zpátky a pohlédnou na věci z větší vzdálenosti a komplexně. Podívejme se proto spolu na celý životní cyklus obou materiálů. Zahrnuje všechny důležité vlivy na životní prostředí, od získání suroviny, přes proces výroby, po využití a likvidaci.
[table id=3 /]
Pokud jste čekali jasný výsledek, možná jste teď zklamaní. Zda jsou bioplasty pro životní prostředí lepší variantou než klasické plasty z ropy, je dnes stále nejisté.
Při opravdu komplexním posouzení celého životního cyklu mohou totiž některé plastové výrobky působit životnímu prostředí i lidem menší škody než výrobky z bioplastu. Za vše mluví třeba tento příklad:
Koupíte si v obchodě PETku s pitím, doma si do ní ideálně ještě několikrát natočíte vodu z kohoutku. Pak ji hodíte do žlutého kontejneru, odkud se dostane k recyklaci a vznikne z ní nový produkt.
Anebo si vysrknete drink bioplastovým brčkem vyrobeným z kukuřice, která vyrostla na poli v nevhodné lokalitě, kde zapříčinila erozi půdy a vyrostla za použití škodlivých hnojiv. Navíc zabrala zemědělskou plochu k pěstování jiných plodin ke konzumaci. Po pěti minutách brčko vyhodíte do žlutého kontejneru, protože nevíte, kam jinam. Dostane se do recyklátu a znehodnotí jeho kvalitu, nebo se kvůli své drobnosti k recyklaci vůbec nedostane a skončí spláchnuté v moři a posléze si ho s potravou splete nevinný vodní tvor.
Klasické plasty zkrátka umíme zrecyklovat a znovu použít. Bioplasty většinou ne. Samozřejmě to neplatí vždy. Například takové bioplasty vyrobené ze zemědělského odpadu mohou vycházet ekologicky lépe než klasické plasty. Pokud se tedy správně zkompostují, využije se vznikající bioplyn i kompost. Vždy tedy záleží také na surovině, podmínkách jejího pěstování a mnoha dalších faktorech, které uvádíme v tabulce.
Existuje zkrátka příliš mnoho háčků a chybí také dlouhodobý výzkum, který by dokázal z bioplastů učinit spolehlivý materiál vhodný ke komerčnímu použití. V teorii jsou tak bioplasty skvělou alternativou, v praxi ale kvůli nepřipravenosti spotřebitelů, zpracovatelských zařízení i autorit, jejich ekologičnost bohužel pokulhává.
Suma sumárum. Jak být zodpovědným spotřebitelem v záplavě (bio)plastů?
Pokud jen nahradíme jeden materiál jiným, celkový problém odpadů nevyřešíme. Žádný materiál není sám o sobě udržitelný, udržitelné je jen naše chování. Neznamená to, že bychom měli nad bioplasty lámat hůl, musíme se s nimi ale naučit správně zacházet, poučit se z minulosti a nezpůsobit podobný problém, jaký jsme napáchali s klasickými plasty.
Jediné, co světu skutečně pomůže, je snížení spotřeby jako takové. Ze svého každodenního života bychom měli co nejvíce eliminovat neuvážené plýtvání a používání jednorázových výrobků. Pokud nějaký odpad vytvoříme, naložme s ním informovaně a co nejzodpovědněji. Podívejte na plasty. Kdyby se všechny doposud vyrobené plasty efektivně zrecyklovaly, už bychom žádný nový plast ani bioplast vyrábět nemuseli a řádky, které teď čtete, by také nikdy nemusely vzniknout.
V Econea.cz věříme, že rozhodnutí každého z nás má váhu. Přístup “koupit a vyhodit” je devastující v případě jakéhokoli použitého materiálu. Pojďme se ho tedy jako společnost odnaučit.
Na závěr jsme pro vás dali dohromady 5 krůčků k uzavření míru s bioplasty:
5 kroků k zodpovědnému soužití s bioplasty
Nenechte se zmást greenwashingem výrobců. Pokud je na výrobku z bioplastu uvedena 100% rozložitelnost, neznamená to, že ho můžete s klidným svědomím odhodit do přírody. K rozkladu bioplast potřebuje specifické podmínky kompostéru, většinou průmyslového.
Kdykoli se vám tedy do ruky dostane bioplast, vyzkoumejte, o jaký druh se jedná. Solidní výrobek by měl být jasně označen. Nejčastěji se můžete setkat s recyklačním trojúhelníkem doplněný číslem, případně se zkratkou, která označuje druh plastu, nebo dalšími symboly, které deklarují jak s použitým výrobkem naložit.
Pokud narazíte na bioplast bez označení či instrukcí k likvidaci, raději výrobek vůbec nekupujte.
Do žlutých kontejnerů vyhazujte pouze recyklovatelné bioplasty, viz přehled výše. Pokud si nejste jistí, raději je dejte do směsného odpadu.
Snažte se omezit nakupování obalových materiálů či jednorázových věcí, ať už jsou z plastu klasického či bioplastu. Nemělo by přece jít o to, nahradit jeden odpad jiným, ale předcházet vytváření odpadu jako takového.
Prosíme, sdílejte článek se svými blízkými. Snad i jim pomůže se zodpovědným nakládním s bioplasty:
Terapie, léčba, kurýrování nebo boj s nemocí. Ať už to nazveme jakkoli, potýkáme se s tím všichni. A někdy více než je zdrávo! Spokojený život s tuhým kořínkem hledá asi každý a taktik je mnoho. Někdo vsází na pestrou a vyváženou stravu, jiní za nejlepšího doktora považují pravidelný pohyb a pak jsou tu tací, co se spoléhají na sílu přírody. A právě o léčivých rostlinách dnes bude řeč.
Ať už v období chřipek toužíte po silnější imunitě nebo cítíte únavu a potřebu své zdraví posílit, příroda si s tím ví rady. Dnes se proto zblízka podíváme na to, s jakými konkrétními neduhy léčba esenciálními oleji – tedy aromaterapie, umí zatočit. A na pomoc si k tomu přizveme jednu specialistku přes aromaterapii.
Česká značka Nobilis Tilia má ve virtuálních poličkách našeho e-shopu své neochvějné místo. Už přes 20 let vyrábí tu nejkvalitnější přírodní a bio kosmetiku v souladu se zdravím člověka i planety a obsah jejích lahviček vzniká pod rukama odborníků přes léčivé rostliny a aromaterapii. Většina výrobků se navíc pyšní certifikáty CPK (Certifikovaná přírodní kosmetika) a CPK BIO. Jedny z nejpřísnějších standardů světa jsou zárukou, že výrobky obsahují ty nejkvalitnější rostlinné suroviny z ekologického zemědělství či volné přírody.
„Čerpáme inspiraci z přírody a tradičních historických zkušeností a s pokorou vyvíjíme prostředky, které jsou přírodě a člověku co nejblíž.“ Nobilis Tilia
Taková ta malinká lahvička. V tmavém skle
Že ji máte doma? A nevíte, co s ní? Než se pustíme do zahánění nemocí, pojďme si ujasnit, jak se éterické oleje vlastně používají. Začněme třemi jednoduchými pravidly:
3 základní pravidla používání esenciálních olejů
Pravidlo číslo 1: Éterické oleje nepoužívejte vnitřně!
Pravidlo číslo 2: Éterické oleje si nemažte na pokožku neředěné. Vždy je nejprve smíchejte s nosným rostlinným olejem. Skvělý je třeba mandlový, meruňkový nebo olivový. A ředit můžete také v alkoholu nebo ve vinném octu.
Pravidlo číslo 3: Nepoužívejte je v 1. trimestru těhotenství a u kojenců do 9. týdne věku. U dětí se pak doporučuje menší dávkování než u dospělých.
Tato tři pravidla jsou úplný základ, ale o aromaterapii by se daly psát slohy. My jsme se jí na zoubek podívali v předešlém článku. Ten vás zavedl do hlubin a tajů voňavé terapie a odhalil, jakým způsobem vlastně esenciální oleje působí na člověka. Pokud jste o článek ještě nezakopli, začíst se můžete tady. Ale teď už zpátky k dnešním řádkům. V rychlosti se nyní mrkneme, jak se vlastně přírodní esenciální oleje nejčastěji používají.
6 hlavních způsobů užití esenciálních olejů v aromaterapii
Rozkvetlá vlčíhorská zahrada u výrobny Nobilis Tilia
O tom, že příroda je mocná čarodějka, už vám asi vyprávět nemusíme. I naše babičky věděly, že se na zahrádce v záhoncích ukrývá síla, která často zažene nemoci i chmury. Z bylinek a jejich silic lze totiž získat esenciální (éterické) oleje. Jejich druhů je obrovské množství a účinků jakbysmet. Mají schopnost působit na tělesné funkce organizmu, psychiku i emoce. Použití správně zvoleného éterického oleje nám tak může ulevit od řady problémů. Jak na to?
Tip: Správné ředění je gró! Takže kapejte pozorně:
U dětí do 6 let se doporučuje 7 kapek do 50 ml nosného oleje.
U dětí od 6 let do 12 let by to mělo být 22 kapek v 50 ml nosného oleje.
Od 12 let se pak radí 37 kapek v 50 ml nosného oleje.
2. Obklad (teplý a studený): Smíchejte 5 kapek éterického oleje se lžící neutrálního nebo hydrofilního oleje a nalijte do přiměřeného množství teplé nebo studené vody. V ní pak namočte obklad a přikládejte na postižené místo.
3. Koupel: 3-10 kapek éterického oleje smíchejte se lžící neutrálního koupelového nebo hydrofilního oleje, poté přimíchejte do koupele. Z vany vylezte po 15 minutách, maximálně po půl hodině.
4. Inhalace: Do misky teplé vody přidejte 1-2 kapky éterického oleje a promíchejte. Sedněte si k misce, hlavu nakloňte nad ni a s přetaženým ručníkem inhalujte po dobu 5 minut. Nebo si kápněte 1-2 kapky na kapesník a vdechujte přímo.
5. Kloktání: Do sklenky s teplou vodou přidejte 1-3 kapky éterického oleje, promíchejte a směsí kloktejte. A pozor, nepolykat, plivat zase zpátky ven. 🙂
6. Rozptylování ve vzduchu: 5 kapek éterického oleje nakapejte do 250 ml teplé vody a promíchejte. Směs nalijte do rozprašovače a rozptylte po místnosti. Případně dejte 5 kapek éterického oleje do zvlhčovače vzduchu nebo v zimě do misky s teplou vodou na radiátoru. Anebo 5-8 kapek přimíchejte do vody v aromalampě. Méně známý, ale o to účinnější je takzvaný difuzér, elektrický přístroj pro rozptylování éterických olejů.
Tak. Základy máme pod palcem. A hned je můžeme využít v praxi. Teď se totiž konečně vrhneme na kurýrování konkrétních bolístek a neduhů. Vysledovali jsme sedm nejčastějších potíží, se kterými se můžete obrátit na koncentrovanou sílu rostlin. Tady jsou.
7 rad aneb jak na přírodní léčbu zdravotních neduhů
Jak na nachlazení?
He he he hepčí! Podzimní klasika, která vás ale nepřekvapí ani v létě. Staří známí kašel a rýma. Když podzim začne klepat na dveře, do domu drze vleze kdejaká nemoc. Místo procházek v barevném listí pak proležíte babí léto s otravným nachlazením pod peřinou. Než se začnete ládovat barevnými pilulkami z lékárny, zkuste se svěřit přírodě.
Na rýmu a zánět dutin krásně pomáhá inhalace. Podle návodu výše nakapejte esenciální olej do misky s teplou vodou a vdechujte po dobu 5 minut nebo než se vám vylouhuje mátový čaj. 🙂 Případně kápněte 1-2 kapky na kapesník a vdechujte přímo.
S bolestí v krku zatočí kloktání. 1-3 kapky EO promíchejte ve sklenici teplé vody a směsí kloktejte. Po kloktání vyplivněte. Funguje také inhalace, kterou jsme popsali výše.
Nejlépe se hodí: máta peprná, levandule nebo tea tree.
Na kašel éterák se našel. Není kašel jako kašel. Znáte to sami, někdy hezky odkašlete, ale jindy vás trápí suché a úporné kuckání. Deset babiček z deseti doporučuje staré dobré mazání hrudníku. Vytvořte si směs EO a rostlinného oleje podle návodu výše a vtírejte alespoň dvakrát denně do pokožky hrudníku a zad. Pomůže také směs vmasírovat kolem kotníků a na nárty obou chodidel.
Nejlépe se hodí: eukalyptus, smrk, máta peprná, borovice, levandule nebo jedle.
Jak posílit imunitu?
Nejlepší je, když nás nemoc vůbec nenajde. Ukrýt nás před ní umí nejspolehlivěji silná imunita. Také k jejímu posílení umí éterické oleje dobře přispět.
Výborná je například směs esenciální olejů Imunita od Nobilis Tilia. Mísí se v ní síla EO z grapefruitu, květů kanangy vonné, pačule či pelargonie. Směs má silné protivirové a antibakteriální účinky. Působí také na nervový systém, ulevuje při úzkosti a depresích a harmonizuje srdce a emoce.
Jak na to? Inhalujte přímo z teplé vody nebo ji nechte rozprostřít do vzduchu v celé místnosti. Stačí do vody v aromalampě přidat 3-5 kapek, nebo EO kápněte do difuzéru či inhalační tyčinky.
Proti zákeřným virům a nemocem se dále nejlépe hodí: Směs grepu, rozmarýnu, citronu, pomeranče nebo borovice.
Jak na změny nálad?
Podzim umí být i sychravý a co si budeme povídat, někdy až depresivní.
Esenciální oleje nebo směsi inhalujte podle instrukcí, případně kápněte do difuzéru či s vodou do aromalampy.
Jak se nezbláznit z pracovního stresu?
Dělání, dělání všechny smutky… dost často nezahání. Někdy nás pracovní nasazení a stres dokáže pěkně unavit. A když se do toho přidají další starosti všedního dne, člověk neví, kde mu hlava stojí. Tyto dva tipy proto potěší každého workoholika.
Když je potřeba se koncentrovat. Nechcete se při práci nechat rozptylovat okolím? Potřebujete se naplno věnovat svému úkolu a uzavřít mysl od vnějších vlivů? S tím nejlépe pomohou citrusové EO, například z citronu, citronové trávy nebo limetky. Osvěžují, pomáhají se soustředěním mentální aktivity, a vhodné jsou tak třeba i při učení. Stimulují totiž levou mozkovou hemisféru. (Pro zajímavost: pomáhají i při koktání.)
Do lžíce neutrálního koupelového nebo hydrofilního oleje přikápněte 3-10 kapek EO a přimíchejte do koupele. Tady si jen dejte pozor, abyste se ve vodě neráchali moc dlouho. Doporučuje se 15 minut, maximálně půl hodinka.
Jestli nejste příznivcem horkých lázní a nebo nemáte vanu, můžete jen rozprášit do vzduchu tyto voňavce: mátu peprnou či levanduli. A pokud se rádi svěříte do rukou opravdových odborníků, v Nobilis Tilia pro všechny náročné dny připravili směs éterických olejů, která uvolňuje při stresu a přepracovanosti, pomáhá při úzkosti a nervovém vyčerpání. Jmenuje se Kadidlo, odpoutá vás od frustrace, zbaví podráždění, dodá jistotu a klid. My v Econea.cz ji máme moc rádi k meditaci.
Jak posílit zažívání?
Trápí vás břichabol? Možná pro vás nebude žádná novinka, že na zažívání je expert máta peprná. Éterický olej z máty má velmi silný pročišťující a uvolňující účinek na žaludek a střeva. Pozitivně ovlivňuje játra a slinivku. Používá se při nevolnosti, zvracení a nadýmání. Je také podpůrným prostředkem při zánětu tlustého střeva a průjmu.
Pokud je vám nevolno, doporučujeme inhalaci nebo vdechování z kapesníku.
Při nadýmání pomůže koupel, teplý obklad nebo masáž.
V případě průjmu můžete vyzkoušet masáž v oblasti břicha, inhalaci a pokud okolnosti dovolí, tak i koupel.
Tip: Směs nosného rostlinného oleje a EO natřete na záda na každou stranu pátého krčního obratle. Pomůže to proti škytavce. Dalším pomocníkem při průjmech a trávicích problémech je EO z hřebíčku. Je antiseptický a prohřívací a perfektně se hodí k masáži.
Jak na intimní problémy?
Špatně se nám o tom mluví. Trápí to ale víc lidí, než by se zdálo. Záněty močového měchýře a cest jsou celkem běžné. A kromě brusinek zná příroda ještě další medicíny.
EO skořice Nobilis Tilia
S infekcí močových cest i vaginální infekcí si ví rady například eukalyptus. Podobně pomáhá i EO ze skořice. Prohřeje a funguje také protiinfekčně. Pokud však máte problémy s vysokým krevním tlakem, raději zkuste jiný esenciální olejíček. Na žlučové kameny, cysty, ale třeba i kapavku se doporučuje například EO z citronu.
Ideální je aplikovat směs EO a nosného rostlinného oleje vmasírováním do oblasti podbřišku či zad.
Při silnějších bolestech můžete použít i teplý či studený obklad. 5 kapek EO stačí smíchat se lžící rostlinného oleje, nalít do přiměřeného množství teplé nebo studené vody. V ní pak namáčejte obklad a přikládejte na bolavé místo.
Jak zahojit rány a namožené svaly?
Z australského stromu čajovníku se k nám už před lety dostal olej, jehož silné kafrovité aroma a antibiotické účinky zná asi každý. Uhodli jste správně. Řeč je o tea tree oleji. Má všestranné použití proti různým druhům bolístek. Pomáhá při bolesti zubů, při bodnutí hmyzem, proti aftům a krvácení z dásní, na puchýře a opary, ale třeba i na akné.
Jako netoxické a nedráždivé přírodní antibiotikum je správnou volbou při bakteriálních i plísňových infekcích. Stačí 2-5 kapek EO nakapat do nádoby s teplou vodou, v ní namočit žínku a potírat postižené místo.
Výjimečně ho lze využít i lokálně, neředěný, k dezinfekci drobných poranění.
Druhým všestranným pomocníkem na bolest a namožené tělo je levandule. Pokud vás bolí hlava, svaly nebo záda, postižené místo nebo část těla masírujte směsí éterického oleje a rostlinného oleje, oblíbený je třeba tamanu olej. Směs funguje i proti křečím či na natažené šlachy.
Dnešní průlet léčivými schopnostmi aromaterapie je u konce. Doufáme, že vám pomůže k pevnějšímu zdraví. Příroda ukrývá tolik síly, byla by škoda se k ní obracet zády a ládovat se při každém kýchnutí umělými prášky. Stačí se jen otevřít novým, v tomto případě vlastně starým a tradičním, cestám a naslouchat potřeby svého těla. Necháme ale na vás, jestli si domácí lékárničku zásobíte éterickými oleji, nebo zůstanete u pilulek. Pokud se přece jen přikloníte k síle rostlin, tady je několik absolutních favoritů našich zákazníků:
Historické archivy ukrývají zajímavý příběh z dob, kdy Evropu sužovala epidemie moru. Vypráví o tlupě zlodějů, která neohroženě vykrádala domy obětí, aniž by se její členové zákeřnou nemocí nakazili. Lupiči totiž používali speciální medicínu. Tu nakonec prozradili výměnou za shovívavost při posuzování jejich zločinů. A byl to recept na bylinný výluh v octě. Zloději si jím potírali tělo, a bránili se tak před nákazou.
“Do tří pint bílého vinného octa přidejte po hrsti pelyňku, tužebníku, divoké majoránky a šalvěje, přihoďte padesát hřebíčků, dvě unce kořene zvonku, dvě unce anděliky, rozmarýnu a jablečníku a tři velké odměrky kafru. Směs nechte louhovat patnáct dnů. Přeceďte a uchovávejte v lahvi. Než se přiblížíte k obětem moru, vetřete si tekutinu do rukou, na uši a spánky.”
Ačkoli má tento příběh několik verzí a o jeho původ se přetahují různá evropská města, jedno je jisté. Zatímco dnes si byliny mnozí spojují jen s pytlíkovým mátovým čajem, dříve se jejich léčebným účinkům přikládala velká důležitost. Měli naši předci v něčem pravdu?Mohou nás přírodní vůně opravdu léčit? A co to vlastně je aromaterapie? Funguje, nebo je to jen marketingový “tah za nos”? Pokud v tom chcete mít také jasno, pojďte se s námi zanořit do hlubin přírodních vůní.
Pomůže s popáleninou i s úzkostí
Připomíná vám vůně vanilky dětství a vánoční pohodu u nazdobeného stromečku? Po přičichnutí k heřmánku si vzpomenete na babičku a její ranní čajový rituál? Přírodní vůně mohou však kromě vzpomínek iniciovat kaskádu fyziologických reakcí, které ovlivní celé naše tělo i emocionální prožívání. Vědecké databáze praskají ve švech studiemi, které je popisují.
Názvem “aromatherapie” jej od ryze parfemářského užití odlišil v roce 1937 francouzský parfémář a chemik Maurice Gattefosse, a to údajně poté, co mu s léčbou popáleniny pomohl levandulový extrakt.
Dnes má aromaterapie holistické využití a v některých zemích se dostává do každodenního života lidí. Pomáhá dětem s poruchou pozornosti, v německých nemocnicích ji používají jako podpůrný léčebný prostředek a některé esenciální oleje jsou dokonce registrovány jako léčiva, například levandulová silice proti úzkosti.
Věda se zabývá možnostmi využití esenciálních olejů jako alternativy k antibiotikům, náhrady běžných pesticidů či jako příměsi obalů k prodloužení trvanlivosti potravin.
Na druhé straně se ale stále ozývá množství skeptických hlasů. Také v našich luzích a hájích mnozí stále považují aromaterapii za šarlatánství a pouhý koníček “ezo” podivínů. Pojďme se tedy podívat, zda se dá aromaterapii vůbec věřit a jak vlastně síla přírodních vůní na člověka funguje.
Hon za esencí rostlin
V rostlinách se vonné látky vyskytují v podobě směsí mnoha chemických složek (60 – 500), které se souhrnně označují jako silice. Produkují je takzvané siličné buňky a chrání rostliny před škůdci a slouží také jako signální chemikálie, která láká opylovače.
Jeden litr meduňkového esenciálního oleje se průměrně získává ze 7 tun meduňky. Litr EO je ale opravdu velké množství, zpravidla se prodává po 10 ml.
My – lidé – jsme se je naučili z rostlin extrahovat, a to buď louhováním do vhodného rozpouštědla (tuk, olej či alkohol), lisováním nebo destilací vodní parou. A právě získaná těkavá aromatická látka se nazývá esenciální či éterický olej. Pro výrobu jedné kapky esenciálního oleje se přitom spotřebuje i několik kil rostlinného materiálu. A co že je na takové kapce oleje tak výjimečného, že jsme pro její získání ochotni spotřebovat tolik lidské i rostlinné energie?
Voní krásně. Dokáže toho ale mnohem víc
Jak jsme si řekli, esenciální oleje tvoří chemické složky – silice, které udržují rostlinu vitální, vyživenou a chráněnou. Obsahují velké množství antioxidantů, antibakteriálních a jiných látek a ukazuje se, že tyto pro rostliny prospěšné složky dokáží blahodárně působit také na člověka.
Jejich aromaterapeutické využití je široké a každý esenciální olej má jiné účinky. Používají se ke stimulaci či naopak uklidnění nervového systému, mohou pomoci v boji proti infekcím, podporují hojení, zvyšují imunitu, mohou zlepšovat trávení i zmírňovat bolest.
V rámci aromaterapie se esenciální oleje aplikují dvěma základními způsob, inhalací a nanesením na kůži. Pojďme se na ně mrknout zblízka:
Inhalace
Věděli jste, že čich je nejcitlivější ze všech lidských smyslů? Zároveň je nejmocnějším pojítkem k nevědomé mysli a k dlouhodobé paměti, kam ukládáme naše vzpomínky.
Zatímco aromaterapie tento smysl tříbí a posiluje, syntetické vůně ho mohou naopak tlumit a poškozovat. Studie je spojují s neurologickými i kognitivními problémy, ztrátou koncentrace či potížemi s pamětí a celkovým zmatením.
Syntetickými vůněmi jsme přitom doslova obklíčeni – na veřejnosti, v práci či v obchodech. Jejich efekty mnozí přirovnávají k pasivnímu kouření a v některých zemích se zavádí regulace “bezparfémového” pracovního prostředí.
Vraťme se proto raději k přírodním vůním. Jak jejich inhalace v aromaterii přesně funguje? Molekuly účinných látek z esenciálních olejů se z nosu přes olfaktorické nervy dostávají až do mozku, konkrétně do limbického systému, kde působí na emoce, chování, ale například i na dlouhodobou paměť. Při vdechování se účinné látky dostanou do průdušek, plicních sklípků a krevních kapilár a touto cestou pak do jednotlivých orgánů. V krvi je lze přitom prokázat již po patnácti minutách po aplikaci.
Esenciální oleje můžeme inhalovat také z vody. Do 600 ml horké vody stačí kápnout 1-3 kapky EO a vdechovat po dobu 5 minut s ručníkem přetaženým přes hlavu.
A pokud máte saunu, do nádobky s vodou přidejte pár kapek EO podle velikosti prostoru a nechte volně odpařovat. Jen pozor, esenciální oleje nikdy nekapejte přímo na rozpálené kameny.
Kožní aplikace
Biologické látky umí z esenciálních olejů do těla pronikat také kůží. Pro svou vysokou koncentraci se však při aplikaci na pokožku používají zásadně jen zředěné, zpravidla v rostlinném tuku.
Po nanesení na kůži se navážou na tělesné tuky a pronikají do krve.
Jako součást krémů, mastí či olejů se používají na lokální ošetření ran či štípanců. Některé směsi éteráčků nemají v lásce komáři, jiné pomáhají uvolňovat svaly.
Oblíbenou a příjemnou možností aplikace v aromaterapii jsou masáže. Masážní oleje si můžete vyrobit sami doma kombinací kvalitního rostlinného oleje s několika kapkami esenciálního oleje dle vaší preference. Pro celotělovou masáž se doporučuje 0,5 – 3% ředění. Pro děti do 6 let to odpovídá 7 kapkám EO v 50 ml nosného oleje, u dětí od 6 do 12 let a u těhotných je to 22 kapek EO na 50 ml nosného oleje a u dospělých bez omezení se používá 37 kapek EO v 50 ml nosného oleje.
Další možností jsou také koupele. Do lžíce nosného rostlinného oleje přidáme 3 až 10 kapek EO a necháme rozpustit ve vaně s teplou vodou. Případně si můžete pořídit již hotový koupelový olej, třeba tento je skvělý pro děti.
Synergický efekt. Když je celek víc než součet částí
Pokud jste již někdy navštívili aromaterapeuta nebo používáte aromaterapeutické přípravky, možná jste si všimli, že produkty často obsahují směsi několika esenciálních olejů. Není to náhoda. Aromaterapeuté totiž věří, a věda to potvrzuje, že kombinací jednotlivých esenciálních olejů dosáhnou vyšší účinnosti než aplikací jednodruhových olejů. Tento efekt se nazývá synergie. Při správné kombinaci mohou být terapeutické přínosy směsi esenciálních olejů větší než součet účinků jejích jednotlivých částí. Znázornit to můžeme třeba takto (a všem matematikům se omlouváme:-)): 1 + 1 > 2.
Synergetický efekt esenciálních olejů potvrzuje také naše produktová kouzelnice Ester a má pro vás tip, jak zatočit se suchým kašlem.
Tip ozkoušený na vlastním kašli:
Trápí vás nachlazení a úporný suchý kašel? Sáhněte po kombu borovice, vavřín, eukalyptus a levandule. Do litru převařené horké vody stačí od každého druhu přidat dvě kapky a 10 minut výpary inhalovat s ručníkem přetaženým přes hlavu. Dutiny se začnou uvolňovat a dostaví se blažená úleva!
You & Oil. Daleko víc než jen kosmetika
You & Oil Bioaktivní směs – Bolest hlavy
Síla synergie se nese celou aromaterapeutickou praxí a začínají ji využívat také kosmetické značky. S esenciálními oleji takto pracuje například inovativní aromaterapeutická značka You & Oil.
Směs EO pro děti – Nachlazení You & Oil
Ve spolupráci s aromaterapeuty vybírají do svých 100% přírodních přípravků pro děti i pro dospělé jednotlivé oleje tak, aby navzájem posilovaly své působení. Pro přenos léčivých účinků esenciálních olejů využívají v You & Oil především kůži a pulsní body těla, některé přípravky jsou pak určeny výhradně k inhalaci.
Jejich směsi pomáhají s celou řadou neduhů. Tahle uleví od pnutí a tlaku v hlavě, svědění a otoky od štípanců zmírní tato kombinace éteráčků. Dýchací cesty podpoří mix eukalyptu a palisandrového dřeva a nepříjemné virové projevy na rtech pomůže zvládnout měsíček lékařský, tea tree a mátový esenciální olej. Od škrábání v krku uleví dětem souhra tea tree, zázvoru a citrónu, ke spánku je pomůže ukolébat zase ravintsara, heřmánek a levandule. Směsi se nanášejí na určité pulsní body na pokožce, které označují specifické shluky krevních cév. Ty pomáhají šířit účinné látky dál do těla. Na rozdíl od běžných léků vhodně používané esenciální oleje působí šetrně a udržují náš citlivý imunitní systém v rovnováze.
Květová voda. Vedlejší produkt, který rozhodně není k zahození
Při parní destilaci esenciálních olejů vzniká jeden užitečný vedlejší produkt – hydrolát neboli květová voda. Při destilaci se oddělují látky rozpustné v tucích (esenciální oleje) od látek rozpustných ve vodě. První jmenované se usadí na povrchu, ty druhé přechází do vody, a vzniká tak hydrolát – krásně voňavá voda obohacená bioaktivními látkami z rostliny, která má mnohem jemnější účinky než koncentrovaný esenciální olej.
Jak už víme, esenciální oleje jsou vysoce koncentrované látky. Některým aspektům jejich používání bychom proto měli věnovat zvýšenou opatrnost:
Kvalita
Esenciální oleje se dají “napodobit” a vyrobit také synteticky, takové však postrádají léčivé účinky. Kromě zcela syntetických olejů můžete narazit také na přírodní esenciální oleje ředěné těmi syntetickými. Podle pouhého čichu je ale nemáte šanci rozpoznat. Nekvalitní EO jsou často levnější a na etiketě jim chybí několik důležitých informací. Na lahvičce pravého přírodního esenciální oleje najdete přesný botanický název rostliny v češtině a v latině, místo sběru rostliny i způsob extrakce.
Správné dávkování
Možná právě proto, že esenciální oleje nemají oficiální postavení léků, lidé často neberou jejich dávkování moc vážně. Obsahují však vysokou koncentraci aktivních látek, a je proto velmi důležité dodržovat limity používaného množství. Ty se liší dle jednotlivých EO, podle způsobu aplikace a rozdílné jsou také podle zdravotního stavu a věku člověka. Vždy tedy dodržujte instrukce uvedené na produktu.
Citlivost organismu
To, že je něco přírodní, nutně neznamená, že je to prospěšné. I Sokratův smrtící nápoj z bolehlavu byl 100% přírodní a v nesprávném množství může být toxická třeba i vaše oblíbená káva. Kromě správného dávkování může mít vliv také míra citlivosti člověka. Před použitím k masáži si proto zkuste aplikovat malé množství masážní směsi s esenciálním olejem nejdříve na jeden bod na pokožce a počkejte do následujícího dne, zda se na daném místě neobjeví zčervenání či jiné nežádoucí projevy.
Alergické reakce
Opatrně bychom měli zacházet především s čistými esenciálními oleji. V neředěné nebo špatně ředěné formě mohou způsobit i nežádoucí reakce těla jako kožní přecitlivělost, vyrážky či bolest hlavy, a jejich použití proto reguluje například IFRA (Mezinárodní asociace vůní) a Evropská komise pro bezpečnost spotřebitelů (SCCS).
Opatrní buďte především při domácí výrobě kosmetiky či aromaterapeutických olejů. U kosmetických přípravků zakoupených od ověřených firem a značek se bát nemusíte. Podléhají totiž bezpečnostním předpisům a koncentrace esenciálních olejů je v nich regulována.
A pak je tu ještě jedna věc. Ve většině esenciálních olejů se vyskytují složky limonen, geraniol či citronellol. Ty se dostaly na seznam 26 alergenů, které se musí podle nařízení č. 1223/2009 o kosmetických přípravcích povinně uvádět v rámci složení.
Proto právě tyto složky uvidíte často vypsané na etiketách přírodních produktů a jejich obsah je v produktech regulován. Zajímavé je, že podle některých studií například limonen působí antikarcenogenně a zvažuje se i možnost přidávání limonenu do potravin, právě pro jeho protirakovinné účinky.
100% čisté esenciální oleje pocházejí z rostlin, v přírodě se tedy přirozeně vyskytují a v úměrném množství jsou biologicky odbouratelné. O toxicitě pro vodní organismy se o nich hovoří v souvislosti s větším množstvím než je povoleno používat v drogerii či kosmetických přípravcích. Pokud byste vylili celou lahvičku do rybníka, pravděpodobně byste vodním tvorům způsobili komplikace. Při běžném používání esenciálních olejů v krémech nebo masážních olejích by ale nemělo vznikat žádné nebezpečí. Pozitivní je také skutečnost, že čističky odpadních vod si s nimi umí poradit. Enzymy v mikroorganismech, které zpracovávají nečistoty v odpadních vodách, jsou totiž “nastaveny” na zpracovávání složek, které se přirozeně vyskytují v přírodě. To také znamená, že syntetické vonné látky zpravidla čističky nezachytí, a roky tak putují přírodním koloběhem v nezměněné podobě.
Rostliny na výrobu esenciálních olejů se dají pěstovat ekologicky a udržitelně nebo se k jejich výrobě využívají odpady (například citrusové slupky) potravinářského průmyslu. Každá mince má ale dvě strany a výroba se bohužel může provádět také technologiemi, které k přírodě šetrné nejsou.
Pokud teď dumáte, jak se těmto rizikům co nejlépe vyhnout, sklouzněte očima o pár řádků níže na 8 zásad správného používání esenciálních olejů.
8 zásad používání esenciálních olejů
Pořizujte si 100% přírodní esenciální oleje a aromaterapeutické produkty z ověřených zdrojů.
Hledejte certifikáty. V České republice a na Slovensku je to certifikát CPK nebo CPK BIO. Jde o jedny z nejpřísnějších certifikací na světě a ručí za vysokou kvalitu rostlinných surovin z ekologického zemědělství nebo z volné přírody. Těmito certifikáty se pyšní například většina esenciálních olejů od značky Nobilis Tilia.
Esenciální oleje neaplikujte na pokožku neředěné. Vždy používejte vhodný nosič z kvalitního rostlinného oleje, například meruňkový, mandlový či olivový olej, případně lze ředit také v alkoholu nebo ve vinném octu.
Esenciální oleje neužívejte vnitřně. Pít můžete některé hydroláty (květové vody), které jsou vedlejším produktem při výrobě esenciálních olejů, oblíbená je například růžová květová voda. Má mnohem jemnější účinky než esenciální olej, proto ji nemusíte dále ředit. Hydroláty doporučujeme pořizovat v BIO kvalitě.
Začínejte s menšími dávkami esenciálních olejů. Je-li třeba, dávku příště navyšte. Při nadužívání éterických olejů si tělo může postupně vyvinout rezistenci a léčivé účinky na něj mohou přestat působit.
“Poslouchejte” svůj čich. Pokud vám esenciální olej nevoní, pravděpodobně pro vás není vhodný. Mohl by zesilovat určitou disharmonii ve vašem organismu nebo na jeho použití pro vás zkrátka ještě nepřišel ten správný čas.
V 1. trimestru těhotenství a u kojenců do 9. týdne věku nepoužívejte žádné esenciální oleje, všeobecně se obraťte na neparfemované produkty. U starších dětí se pak doporučuje menší dávkování než u dospělých.
Doma je správně uskladněte.
Kvalita je pro působení esenciálních olejů zásadní. Správně by je tedy měl výrobce nabízet v tmavě fialovém (někdy se uvádí také v hnědém) skle, které olej ochrání před průnikem UV záření. Skladujte je doma na tmavém a chladnějším místě a po každém použití je ihned uzavřete.
Pro vědeckou obec jsou vůně stále tak trochu záhadou. Mají spojitost se sexuální přitažlivostí a zdá se, že hrají roli i při výběru partnerů. Otiskávají se nám do vzpomínek a umí v nás vyvolávat rozmanité pocity. Snad proto se lidstvo vůněmi obklopuje po celá tisíciletí. Při náboženských obřadech je využívali již starověcí Egypťané. Ve středověku se vonnými rostlinami vykuřovaly domy i ulice proti šíření morů a rostlinné esenciální oleje se prodávaly v apatikách jako léčivé přípravky. Pak se zrodilo parfemářství a s vynálezem syntetických vůní si aromatické produkty našly cestu do našich domácností.
Dnes si tak píšeme poznámky na papír s vůní levandule, propiskou, co záhadně zavání po jahodách. Výrobci přidávají syntetické vonné látky do potravin, kosmetických produktů i detergentů. Růžová voda ve vašem oblíbeném parfému tak možná nezahlédla růži ani z vlaku. Zrodila se v laboratoři, z desítek či stovek chemických ingrediencí, jejichž identitu před vámi výrobce pravděpodobně zatajil.
Proč že je to takový problém? Některé vonné látky mohou mít totiž pro zdraví člověka i přírody nepříjemné následky. Nad kterými vonnými složkami je tedy lepší ohrnovat nos? Mají i přírodní vůně své stinné stránky? Pokud jste zvědaví, jak dopadl velký duel mezi syntetickými a přírodními vůněmi, určitě čtěte dál.
Když zákony nepomáhají
Jestliže z určitých vonných látek číhá nebezpečí, neměly by mít jejich použití regulační orgány zcela pod kontrolou? V ideálním světě asi ano, v realitě to však vypadá trochu jinak:
Podle zákona výrobci nejsou povinni vypisovat ve složení všechny vonné složky. Toho zpravidla využívají a schovávají je pod nicneříkající označení perfume, aroma či fragrance.
Směrnice EU o kosmetických přípravcích (ES/1223/2009) vyžaduje označení 26 alergenních látek na štítku produktu při překročení stanovené koncentrační meze (ta činí 0,01 % pro výrobky oplachové a 0,001 % pro výrobky neoplachové).1 Někteří výrobci ale i tyto alergenní látky zametají pod kobereček tajemného slovíčka perfume.
Černá listina” alergenů v parfémech a parfemovaných výrobcích:2
*Složky se symbolem hvězdičky obsahuje i přírodní kosmetika, avšak v jejich přírodní podobě. P.S. O problematice alergenů v přírodních vůní se dočtete více v našem článku o aromaterapii.:-)
Bez kompletního výčtu vonných složek se tak člověk nemá šanci rizikovým látkám vyhnout. Stejně tak je obtížné zjistit kompletní složení a jeho možné působení i pro regulační orgány a nezávislé výzkumy. K výčtu všech obsažených ingrediencí ve složení se v roce 2010 zavázaly dvě stovky společností, jejichž seznam najdete zde, v příloze F.
Na zákony a dobrou vůli všech výrobců se tak spoléhat nemůžeme. Jak se tedy ve všech těch vůních vyznat? Které můžeme čichat bez obav a jaké nám možná potají škodí? Stejné otázky si klademe při výběru produktů do našeho sortimentu na Econea.cz. Jednoduchá odpověď bohužel neexistuje. Abychom se v této oblasti mohli co nejlépe rozhodovat, s vůněmi, jejich původem, výrobou i možnými účinky se nejdříve musíme dobře seznámit. S jakými druhy vůní se tedy ve svém okolí setkáváme?
Přírodní vůně
Rozličných vůní je na světě tisíce. Pojďme si je tedy nejdříve hezky spořádaně rozdělit. A začneme tam, kde začínali i naši předci – u vůní přírodních. Ty se dělí na vonné látky z rostlin a na ty získané ze živočichů.
Rostlinné vonné látky
V kořenech, natích, plodech, listech, květech i dalších částech rostlin vznikají silice, které mají pro rostlinu zásadní funkce. Buďto jí pomáhají odhánět škůdce, nebo naopak lákají na její květy opylující hmyz.
Nejčastější vonnou složkou jsou terpeny. Je známo přes 50 000 terpenů, např. limonen, menthol či kafr. Pro své charakteristické vůně nacházejí uplatnění v parfumerii, i v gastronomii, ale i v léčitelství pro své blahodárné účinky na organismus.
Na Zemi dnes existuje kolem 500 druhů rostlin, z jejichž silic získáváme esenciální (éterické) oleje. Ty jsou tvořeny až z několika set chemických složek (uhlovodíků, terpenů, kyselin, esterů, aldehydů, ketonů či alkoholů).
Biologické, neboli léčivé, účinky těchto vůní jsou dané právě tím, že všechny složky působí společně jako celek, mají tzv. synergický efekt. Jsou tak mnohonásobně intenzivnější, než jednotlivé složky odděleně.
Dále mezi rostlinné vonné směsi řadíme pryskyřice vznikající oxidací silic a balzámy – směsi silic a pryskyřic.
Živočišné vonné látky
Takzvané tkáňové látky se z těl živočichů extrahují rozpouštědly a v parfemářství se používají jak pro jejich vůni (nebo spíš pach), tak pro jejich schopnost vůni stabilizovat a prodloužit její trvanlivost. V současné době jsou živočišné vonné látky tak drahé a nedostupné, že se z velké části nahrazují syntetickými napodobeninami.
Nejznámější vonné látky živočišného původu jsou:
Ambra: Údajně vzniká v trávicím ústrojí vorvaně při poranění polykanou stravou (kraby, sépiemi) a patří k nejcennějším vonným látkám.
Mošus neboli pižmo: Sekret, který se shromažďuje ve váčku v blízkosti pohlavních orgánů samce kabara pižmového (příbuzný asijských jelenů), v surové koncentrované podobě údajně páchne tak odporně, že se z toho lovcům kabarů spouštěla krev z nosu. Ve volné přírodě je kabar pižmový ohroženým druhem právě kvůli dřívějšímu lovu pro pižmo.
Cibet: Je výměšek pachových žláz poblíž řitního otvoru cibetky. Tuto vonnou látku můžeme cítit i z cibetkové kávy.
Kastoreum neboli bobrovina: Pochází z váčku mezi pohlavním a řitním otvorem bobra.
Syntetické vůně
Pokrok ve vědě a chemii ve 20. století znamenal i revoluci ve světě vůní. Vědci našli způsob, jak vyrábět syntetické vonné látky, což umožnilo produkci levnějších vůní pro masový trh. Parfémáři byli najednou schopni napodobit i aroma, která neuměli extrahovat z přírodních zdrojů, jako je například to z konvalinky.
Díky uměle vytvořeným látkám tak dnes vznikají věhlasné kompozice a mnoho parfémů by pravděpodobně pouze za použití přírodních substancí nedosáhlo takové slávy.
Hlavními surovinami pro výrobu syntetických aromatických látek jsou především produkty ropného průmyslu a suroviny získávané při chemickém zpracování uhlí.3
V čistém stavu nemají jednotlivé syntetické vonné látky dostatečně zajímavou a plnou vůni, nebo nejsou dostatečně stabilní. Parfémovou kompozici proto často tvoří 30-50 vonných látek, někdy i stovky.
První parfém s přidanými syntetickými vonnými látkami byl Jicky v roce 1889.4
Přidávají se k nim doprovodné látky, a to přesto, že jsou spojovány s množstvím závažných zdravotních obtíží u člověka (toxicita, vliv na hormonální systém, rakovinotvorba).5 Jde například o ftaláty, chemické UV filtry (oxybenzone či octinoxate), toluen, stabilizátory vůně, konzervanty či barviva.
Syntetické vonné látky se dále dělí na:
Napodobeniny přírodních látek neboli přírodně identické látky
Na rozdíl od těch skutečně přírodních postrádají pozitivní biologické účinky. Protože jsou to pouze “kopie” přírodních látek, lidské tělo i příroda si s nimi umí poradit. Jsou tedy pro životní prostředí méně zhoubné než zcela syntetické vůně. Patří sem například: kumarin, vanilin, limonen nebo menthol.
Zcela nové syntetické vůně
V přírodě se přirozeně vůbec nevyskytují. Mohou mít podobnou vůni jako některé přírodní látky, nebo naopak, naprosto odlišnou.6
Voňavý duel. Syntetika versus příroda
Přírodní a syntetické vonné látky jsou tedy hlavními aktéry všudypřítomných aromat.
Postavili jsme je do jednoho ringu a doufali v jasného vítěze. Jak souboj dopadl?
[table id=1 /]
Kdo je vítěz?
Ačkoli i přírodní vonné látky mohou působit jako alergeny a v určitých kombinacích a koncentracích způsobovat zdravotní potíže, syntetické vůně představují mnohem větší zdravotní riziko.7Používají se zpravidla v kombinaci desítek až stovek složek, často s příměsí přírodních vůní a doprovodných látek. To může být pro tělo obrovská zátěž, na kterou není přirozeně uzpůsobeno. Čelí sice relativně nízkým dávkám, zato v nepřirozených kombinacích a dlouhodobě. Již od miminka, v těle matky, se tak potýkáme s endokrinními disruptory, které ovlivňují hormonální systém. Syntetické vůně dnes překrývají přirozené „varovné pachy“ chemikálií, a my pak při úklidu s klidem nasáváme příjemnou vůni přípravků, které bychom rozhodně neměli vdechovat. Denně přicházíme do styku s potenciálními alergeny, karcinogeny a neurotoxickými látkami, které se často dlouhodobě akumulují v těle.89
Pro představu, typický parfém se skládá z přírodních a syntetických látek, alkoholu a vody. Alkohol v něm funguje jednak jako rozpouštědlo vonných složek, jednak zajišťuje jejich přijímání lidskou pokožkou a jejich postupné uvolňování do okolí. Do celkové kompozice se často přimíchávají konzervanty, stabilizátory i barviva. Hotový parfém obsahuje průměrně třicet, ale někdy až stovky vonných látek (schovaných pod tajemné slůvko “perfume”) a jeho složení na etiketě může vypadat třeba takhle:
„Otázka vůní nám ležela v žaludku už dlouho. Tak nějak jsme tušili, že s těmi syntetickými to není příliš slavné. Před jakýmikoli závěry a prohlášeními jsme ale chtěli do celého toho sofistikovaného voňavého světa proniknout co nejhlouběji. Taky jsme se u toho řádně zapotili (a na to byly všechny vůně krátké :-)). Na našem e-shopu chceme nabízet jen takové produkty, které budeme sami bez obav používat. Zároveň jsme však nechtěli sklouznout k pokrytectví a prosazovat něco, co se sice tváří zdravě, ale mohlo by to ve velkém znamenat drancování přírody.“
Na základě naší detailní analýzy jsme došli k několika rozhodnutím:
Říkáme NE syntetickým vůním. Nejen, že jsou to produkty petrochemického průmyslu, ale pro lidské tělo i přírodu představují obrovský nápor. Jedna taková “vůně” v sobě obsahuje desítky až stovky přírodě úplně neznámých látek, se kterými si pak tělo ani země neumí poradit. O zdravotních rizicích ani nemluvě. Kromě toho, že finální produkt “voní”, nemají syntetické vůně žádný benefit pro organismus ani přírodu. Tento krok s sebou pro nás nese nejvíce následků.
Znamená to vyřadit některé produkty (nebo celé značky). Byl to také jeden z několika důvodů, proč jsme již před časem vyřadili značku Frosch. Dalším, možná nejzásadnějším krokem, je vyřazení značky Yope. Ačkoli víme, že jejich atraktivní obrázkové lahvičky s krásně voňavými mýdly, sprchovými gely, krémy atd., byly u vás hodně oblíbené. Přesto je naše vědomí a svědomí silnější – to nám velí jednat v souladu s naším přesvědčením. Proto vám raději nabídneme stejně krásné a voňavé alternativy, které jsou navíc svou kvalitou přírodě i našim srdcím blíže.
V některých případech (hlavně u drogerie) tolerujeme přírodně identické vůně. Kdyby se na světě nahradily všechny aktuálně používané vůně jen čistě přírodními, bude to sice zdravější, ale bude to i ekologičtější? Pro jednu kapku esenciálního oleje je totiž zapotřebí několik kilo rostlin. Taková masová produkce by tedy měla podobné negativní dopady na životní prostředí jako mají třeba dnešní velkochovy. Přírodně identické látky proto považujeme za přijatelný kompromis. Jsou v přírodě lépe rozložitelné a také čističky odpadních vod si s nimi umí poradit lépe.
Veškeré ostatní vůně ve výrobcích na našich virtuálních poličkách pak budou pocházet pouze z přírodních zdrojů = 100% přírodní rostlinné vůně z éterických olejů.
Naším novým záměrem je rozšířit a podpořit nabídku neparfemovaných produktů. Všichni jsme zvyklí, že věci musí vonět, nejlépe pěkně dlouho. Tím se ale naše smysly otupují. Nejen, že pak necítíme jemné a přirozené vůně přírody, ale přemíra intenzivních vůní může kalit i naše rozhodovací schopnosti
(pokud jste zvědaví, jak jsme k tomu došli, těšte se na pokračování v článku o Aromaterapii). Samozřejmě, že i my sami raději sáhneme po pěkně voňavém krému. Jsou ale produkty, které vonět opravdu nepotřebují. Mysleme všichni na to a nakládejme s vůněmi s rozmyslem a střídmě.
A na závěr jsme pro vás všechny zásadní informace o vůních shrnuli do pěti kroků k voňavému životu bez obav:
5 kroků k bezpečně voňavému životu
Vyhýbejte se uměle parfemovaným přípravkům. Syntetických vonných látek, které mohou podlamovat vaše zdraví, je bohužel obrovské množství. Doporučujeme se vyhýbat vonným (i ostatním) látkám na tomto seznamu rizikových složek v kosmetice a drogerii. “Snesitelnou” variantou jsou přírodně identické látky. Čističky si s nimi snáze poradí a v přírodě jsou biologicky odbouratelné. Samozřejmě by měly být bez prokázaných toxických účinků, a hlavně v bezpečných a přiznaných směsích – tedy bez pochybných doplňkových složek schovaných pod názvem “perfume”.
Upřednostňujte parfemaci přírodní a co nejjednodušší. Tedy čím méně přírodních vonných složek obsahuje, tím lépe. Zejména pokud se jedná o přípravky, které si přímo nanášíte na pokožku a neoplachujete. To se týká i dekorativní kosmetiky či opalovacích přípravků, kde může být díky expozici slunečnímu záření a vyšším teplotám riziko nežádoucích účinků ještě větší.
Hledejte certifikáty kvality. Například certifikace od EcoCertu nedovoluje v kosmetických produktech žádné vonné látky syntetické povahy.10 Certifikace NaTrue povoluje v kosmetických produktech pouze látky přírodní, deriváty přírodních složek a případně přírodně identické látky.11
Pamatujte, že méně je někdy více. Opravdu potřebujete parfémované ubrousky? Opalovací krém s tropickým aroma? Toaletní papír s vůní heřmánku? Zkuste používat větší množství produktů bez parfemace. Vaše tělo vám poděkuje a příroda také. Představte si, že by výrobci ve všech produktech nahradili syntetické parfémy za přírodní esenciální oleje. Nevedlo by to k ničemu jinému, než k masivnímu drancování přírody.
Pro miminka používejte produkty zcela bez parfemace (včetně té přírodní). Jedno malé miminko za den “použije” obrovské množství produktů. Šampon na vlásky, olej na koupání, pleťové mléko, krém pod plenky, opalovací krém, prací prostředek a aviváž na oblečení a pohybuje se po podlaze umyté detergentem.
Představte si tu zátěž na citlivý organismus děťátka, pokud jsou všechny tyto produkty s obsahem parfemace. Ani použití esenciálních olejů není přitom pro miminka vhodné a do 3 měsíců věku se nedoporučuje.
Prosíme, sdílejte článek se svým okolím a pomozte svým blízkým odhalit záškodníky ve vůních:
Velikost a mravní pokrok národa se pozná podle toho, jak zachází se zvířaty. – Mahatma Gandhi –
Barva na stěnách v našem obýváku. Mýdlo, kterým si denně mydlíme ruce. Řasenka, bez níž ráno nevyjdeme do ulic. Co mají tyhle běžné věci našeho každodenního života společného? Schovává se za nimi skrytá cena, kterou jsme neplatili my. Zaplatila ji za nás zvířata. Bolestí, utrpením, možná i svým životem. Každý den totiž při testování látek a produktů určených pro nás – lidi – trpí na světě tisíce zvířat. Věříme, že je potřeba o tom nahlas mluvit. Proto jsme se do tématu ponořili, pohovořili si s odbornicí Barborou Bartuškovou Večlovou z organizace Svoboda zvířat a sepsali jsme pro vás následující řádky.
V tomto článku společně odkryjeme kořeny experimentů na zvířatech a ujasníme si, jak se to má s testováním v současnosti. Mrkneme se, jak moc neprůstřelný je zákaz testování kosmetiky na zvířatech v Evropské Unii. Prozradíme vám důvody, proč v Econea skálopevně stojíme na straně odpůrců testování. A ukážeme vám, jak se můžete vydat cestou bez krutosti na zvířatech i vy. Připraveni?
Tvorové bez rozumu a citu, nebo bytosti hodny svých práv?
Pro pořádek si pojďme nejdříve vyjasnit, o čem je vlastně řeč. Testování na zvířatech znamená: používání zvířat jako subjektů k testování efektů určitých látek či sloučenin předtím, než jsou použity na člověku. Zvířata jsou při nich nucena k něčemu, co jim pravděpodobně způsobí bolest, utrpení, trvalé následky či smrt.1
Zákroky na zvířatech k poznávání funkcí lidského těla
Experimenty na živých organismech zpočátku pomáhaly objasnit fungování lidského těla. Prováděli je už ve starověkém Řecku. Filozof Aristoteles například věřil, že zvířata postrádají rozum, a proto se na ně pojem spravedlnosti a nespravedlnosti nevztahuje.2 Že zvířata jsou “automata”, která nemohou zažívat bolest či trpět tak jako lidé, tvrdil francouzský filozof René Descartes. I on příležitostně experimentoval na živých zvířatech. A že je to srdce, nikoli plíce, které cirkuluje krev, objevil v 17. století díky experimentům na zvířatech anglický doktor William Harvey.3
Za otce moderní experimentální medicíny je pak považován francouzský fyziolog Claude Bernard.4 Věřil, že benefity pro člověka převýší stinné stránky experimentů. A pokusy na zvířatech opravdu lidem pomohly, například v oblasti transplantace orgánů, antibiotik či léku na černý kašel.
Tragédie netestovaných léků
Ve 20. století pak nabralo na důležitosti toxikologické testování na zvířatech. Spouštěčem byly tragédie, při kterých netestované léky usmrtily stovky lidí a způsobily vrozené defekty u dětí.5 Obavy z působení pesticidů na člověka pak daly vzniknout dlouhému seznamu testů na zvířatech v 70. a 80. letech.6
Hlasy za práva zvířat
Ve světě se ale průběžně objevovaly také hlasy odporu. Ty vyústily v přijetí zákonů na ochranu zvířat (ve Velké Británii roku 1822) a nařízení regulující testování na zvířatech (Cruelty to Animals Act ve Velké Británii roku 1876).
Hnutí za práva zvířat později podpořil knihou Animal Liberation australský filozof Peter Singer. V roce 1975 v ní popularizoval pojem “speciesismus”. Vyjadřuje druhovou nadřazenost a chování dle Singera srovnatelné s rasismem, sexismem a dalšími formami bezpráví.7
Jak jsme na tom s testováním dnes?
Výzvy k omezení testování na zvířatech jsou rok od roku výrazněji slyšet i z vědeckých kruhů, přesto je ve světě testování na zvířatech stále běžnou praktikou.8 Testuje se v lékařství, farmaceutice, biomedicíně, kosmetice, drogerii, ale také v potravinářství a v průmyslu. Většina testů na zvířatech dnes přitom není požadována zákonem.
V České republice hranice nastavuje zákon na ochranu zvířat 246/92 Sb., který zapracovává také směrnici EU 2010/63/EU.9
Stanovuje podmínky provádění pokusů na zvířatech i povinnost použití alternativních metod, pokud jsou schválené.
V současnosti je u nás zakázáno:
Testování na lidoopech. Jedná se o šimpanze, gorily, orangutany a gibony, a to s výjimkou testování závažných onemocnění člověka. Stejný zákaz existuje také na Novém Zélandu.
Testování kosmetických produktů. Zavedly ho také další země jako Izrael, Turecko, Indie, Taiwan, Jižní Korea, Nový Zéland a Guatemala. Na cestě k zákazu testování kosmetiky na zvířatech je také Rusko, Ukrajina, Argentina, Chile, Kolumbie, Kanada, Brazílie, Japonsko, USA a Austrálie.
5 háčků zákazu testování kosmetiky v Evropské Unii:
Od března 2013 nesmí být v zemích Evropské Unie prodávány žádné kosmetické výrobky, které by byly testovány na zvířatech. Zákaz se týká také jednotlivých surovin či kombinací surovin, které se k výrobě kosmetiky užívají. Ačkoli se kompletním zákazem Evropa stala inspirací ostatním zemím světa, má tento zákon několik háčků:
I v Číně se ale začínají věci hýbat správným směrem. Organizace Cruelty Free International a KnudsenCRC spustily pilotní projekt Leaping Bunny. Ten má umožnit netestujícím kosmetickým společnostem prodávat produkty i v Číně.10
Chybí efektivní kontrola. Dodržování zákazu je v kompetenci jednotlivých členských států EU. Ty ale nemusí mít potřebné znalosti či finance na efektivní kontrolu, zejména pokud jde o kosmetické produkty dovážené do EU ze zahraničí.11
Značky testují pro odběratele v jiných částech světa. Kosmetický výrobek zakoupený v EU stále nemusí být zcela bez krutosti. Vaše oblíbená značka sice pro evropský trh netestuje, pro ten čínský ale možná ano. V 80 % států světa zatím zůstává testování kosmetiky na zvířatech legální.12 A obří země jako je Čína naopak po dovezených kosmetických přípravcích vyžaduje, aby byly otestovány.
Pouhým okem to ale v obchodě většinou nezjistíme. Na webových stránkách výrobců či značek si dejte pozor na sdělení typu: „netestujeme, s výjimkou legislativních požadavků v některých částech světa“. Seznam značek, které netestují ani za účelem dovozu do zemí jako je Čína, najdete tady.
Zákaz se týká pouze složek pro použití v kosmetice. Pokud je tedy daná složka určena pro jiný účel, může být na zvířatech testována a později použita i v kosmetice.13
Zákaz má několik výjimek. Evropská chemická agentura (ECHA) REACH je zákonu netestování na zvířatech nadřazena. Proto se zákon nevztahuje na testy vlivu látek na životní prostředí a na testy bezpečnosti práce (pracovníků, kteří nakládají s danou látkou). Ve výsledku tedy kosmetický průmysl může stále používat látky testované na zvířatech, pokud byly testované za těmito konkrétními účely.14
Ve skutečnosti byla v minulosti testována na zvířatech každá ingredience, včetně vody. Na tom se již nedá nic změnit. Pokud tedy hovoříme o netestovaných složkách, jedná se o takzvané “nové testování”, kdy se společnosti zřeknou provádění pokusů na zvířatech do budoucnosti, od pevně určeného data.
Vztahuje se pouze na kosmetiku. Nezohledňuje tedy široké spektrum domácí drogerie jako jsou prací prášky, čističe atd.
Každý rok při testování trpí a zahynou desítky milionů zvířat
Myši, potkani, ryby a obojživelníci, králíci, morčata, hospodářská zvířata, psi, kočky a primáti. Bílí králící jsou nejčastější volbou při testech oční dráždivosti. Vytváří totiž menší množství slz než jiná zvířata a díky chybějícímu očnímu pigmentu u albínů lze lépe vidět výsledky testování. Kočky jsou nejčastěji používané pro neurologické výzkumy. Biomedicínské výzkumy využívají psy, pro mírnou povahu především bígly. Primáti, odchyceni v divočině nebo účelně pěstěni, nejčastěji prochází toxikologickými testy, studiemi AIDS a žloutenky, neurologickými a reprodukčními výzkumy.15
K experimentům se využívají také bezobratlá zvířata, nejčastěji Octomilky obecné a půdní červy Háďátko obecné. Jejich testování je ale regulováno jen minimálně a záznamy o jejich počtu se většinou nevedou.
Přesný počet testovaných zvířat není známý. Data o pokusných zvířatech totiž shromažďuje pouze malá část zemí. Odhaduje se ale, že v roce 2015 bylo pro vědecké účely na celém světě použito nejméně 192,1 milionů zvířat. 16 V České republice se za rok 2019 k pokusům použilo 236 000 zvířat. 17Nejčastěji laboratorní myši, potkani, slepice a danio pruhované mezi akvaristy známé jako zebřička. V Česku je dnes 85 firem a chovů zvířat určených k laboratorním účelům.18
Nejběžnější pokusy, které zvířata musí podstupovat
Každé pokusné zvíře je použito pouze jednou, buď zemře v průběhu pokusu nebo je na konci testu usmrceno, aby mohlo být pitváno. Zde jsou příklady nejběžnějších testů toxicity. Provádí se nejčastěji na myších, králících nebo psech.
1.DRAIZŮV TEST OČNÍ DRÁŽDIVOSTI
Testovaná látka se při plném vědomí opakovaně vkapává do očí pokusným králíkům. Víčko se drží zavřené, aby se látka dostala do kontaktu s rohovkou a kolem celého oka. Zaznamenávají se pak vzniklá poškození: od zarudnutí, přes krvácení až k oslepnutí. Králíci jsou drženi v klecích 21 dní, poté jsou zabiti.
Alternativní metody: Používá rohovku kravského nebo slepičího oka ze zbytků masného průmyslu. Používá se také metoda in vitro – tedy na buňkách lidského původu ve zkumavce.
2. TESTOVÁNÍ KOŽNÍ DRÁŽDIVOSTI
Testovaná látka se aplikuje na oholenou kůži na zádech králíků nebo morčat. Reakce kůže, která se může projevit i těžkými záněty, se pak sleduje až po dobu 14 dnů.
Alternativní metody: Tento test může být zcela nahrazen testováním na umělé kožní membráně. Tato alternativa byla schválena v USA a v Evropě.
3. AKUTNÍ TOXICITA – SMRTELNÁ DÁVKA 50 %
Zvíře je donuceno pozřít, vdechnou nebo vstřebat kůží testovanou látku. Měřena je dávka, která usmrtí polovinu testovaných zvířat. Tyto testy jsou prováděny nejčastěji na potkanech, myších a králících. Testování pesticidů v USA i v jiných zemích vyžaduje testování akutní toxicity všemi třemi způsoby, pozřením, inhalací i kožní aplikací.
Alternativní metody: Testování smrtelné dávky jinými metodami je zatím ve vývoji.
Testování oční a kožní dráždivosti výše popsanými metodami je dnes na pomalém ústupu.19 Začínají se aplikovat technologie vypůjčené z farmaceutického průmyslu. Vysoce automatizovaní roboti odkrývají procesy v lidském těle, které způsobují toxicitu a zaznamenávají látky, které ji vyvolávají. Příklon k této metodě by zachránil životy zvířat, ale také by přinesl přesnější a bezpečnější výsledky.20 V České republice se tato technologie využívá například ve Státním zdravotním ústavu.
Proč by mělo testování na zvířatech patřit minulosti?
1. Nespolehlivost výsledků
“…zvířata nebyla pro pokrok medicíny tak zásadní, jak často tvrdí zastánci pokusů na zvířatech. Velký podíl testů byl navíc zavádějící a končil stažením léků, někdy na dlouhé roky, které byly nakonec velice přínosné pro lidstvo, anebo schválením léků, které byly neškodné pro zvířata, ale lidem způsobily utrpení či smrt.” Jane Goodall21
Zvířata a lidé se značně liší svou anatomií, fyziologií i metabolismem. Je proto nemožné předpovědět, zda člověk bude na testované látky reagovat stejně jako zvíře.
Látka, která při testování zvířatům ublíží, může stále projít na trh, kde se použije v produktech pro lidi.
A naopak. Látky, které projdou jako bezpečné při testech na zvířatech, mohou vážně ohrozit lidské zdraví. Situací, kdy například testované léky způsobily zdravotní problémy či úmrtí lidí je bohužel velké množství (preparáty Lipobay22, Vioxx23, Trasylol24, Acomplia25 a TGN141226 a mnoho dalších).
Rakovinu již umíme vyléčit dlouhá desetiletí, ale pouze u myší, žádné z léků na člověka nezabírají.27Podle studie jedné farmaceutické firmy, by bylo při výzkumu karcinogenních látek spolehlivější hodit si mincí. Pouze 5 – 25 % zkoumaných látek zhoubných pro člověka totiž mělo podobně nepříznivý vliv na pokusná zvířata.28
Americký Národní institut zdraví (NIH) uvádí, že 95 ze 100 léků, které úspěšně projdou testováním na zvířatech, selžou během klinických testů na lidech. Buď jim způsobí nepříznivé účinky nebo na nefungují vůbec.29
Důležité aspekty vzniku lidských onemocnění jako strava, životní návyky, konzumace léků a drog, negativní vliv životního prostředí, stres a psychologické a sociální faktory nejsou brány v potaz a u zvířat se simulují uměle.I proto mohou být výsledky pokusů na zvířatech při aplikaci na člověka zavádějící.
Výzkum založený na experimentování se zvířaty opakovaně selhává. Mnoho studií již prokázalo, že pokusy na zvířatech zdržují lékařský pokrok a mohou být pro člověka nebezpečné.3031
2. Etika
Pokusy na zvířatech degradují zvířata na pomůcku či věc na jedno použití. “Jednoho dne… až si děti našich dětí přečtou o tom, k čemu docházelo ve 20. století v laboratořích, pocítí stejnou hrůzu a krutost jakou cítíme my, když čteme o zvěrstvech římských gladiátorských arén nebo o obchodu s otroky v 18. století.” Peter Singer, Animal Liberation, 1975
Laboratorní myši mohou v lidech vyvolávat dojem, že nezažívají bolest nebo trápení tak jako jiná zvířata. Hlodavci si totiž vyvinuli chování, které ukrývá jejich slabosti před predátory. Nejsou tedy jako psi, kteří vám dají jasně najevo, že se něco děje, že je něco bolí.32
Spousta lidí se mylně domnívá, že potřeba přirozeného prostředí se z laboratorních zvířat zcela vytratila. Není to ale pravda. Bylo zdokumentováno, že když vypustíte do přírody laboratorní potkany, ihned si začnou vytvářet doupě, stavět hnízdo a budovat vlastní společenství.33
Studie ukazují, že u 89 % primátů se kvůli nedostatku podnětů a stresu vyvine neurotické chování, jako je nepřetržité točení v kruhu, houpání zepředu dozadu a sebepoškozování ve formě vytrhávání vlastní srsti nebo kousání.34
Je potřeba si položit základní otázku: Co nám dává právo povyšovat se nad jiné živočišné druhy, diskriminovat je a způsobovat jim utrpení?
Ale co když přínos pro lidstvo převýší škodu, kterou působíme zvířatům? Tento argument bere v potaz výsledek experimentů, který ale nikdo nemůže dopředu odhadnout. Pokud jsou dostupné alternativní způsoby testování, navíc spolehlivější než pokusy na zvířatech, neměly by testování na zvířatech nahradit?
3. Alternativní způsoby testování
Metody bez použití zvířat již existují. K pokusům se mohou používat například:
Uhynulá zvířata.
Uměle “vypěstované” orgány.
Buněčné a tkáňové kultury.
Mikročipy. Ty kombinují výhody počítačů a metod “ve zkumavce”.
V systému miniaturních kanálků a komůrek jsou mikročipy osídlené lidskými buňkami. Takto je možné testovat účinky látek na jednotlivé orgány, a zároveň sledovat,
jak jsou látky metabolizovány a zda jsou při jejich metabolizování produkovány toxické odpadní produkty.35
Počítačové modely. V kombinaci s lidskými buňkami jsou schopné podat informace o struktuře, účincích a toxicitě testovaných látek.36
Jenže…
Pokusy na zvířatech slouží farmaceutickému průmyslu, pomáhají mu zbavit se odpovědnosti. Pokud se u nějakého léku objeví nežádoucí vedlejší účinky, farmaceutická společnost se může odvolat právě na provedené pokusy na zvířatech.
Pro výzkum bez využití zvířat není v současné době dostatek finanční podpory. Státy EU by měly finančně podporovat vývoj alternativ. V reálu je podporuje jen jedna třetina zemí. Česká republika nikoli.
Na vině jsou také zdlouhavé schvalovací procedury, které brání rychlejšímu zavádění alternativních metod do praxe. Proces schvalování obnáší porovnávání výsledků s výsledky testů na zvířatech a trvá dlouhé roky (výjimkou není 10-15 let).
Zvyk je železná košile. Někteří výzkumní pracovníci nejsou nakloněni alternativním způsobům jen proto, že jsou zvyklí testovat na zvířatech.
Testování na zvířatech jsou v některých odvětvích nařízena zákonem a k některým testům nejsou schválené alternativy.
Jak můžeme pomoci my sami?
Nemusíte čekat, až se změní legislativa. Stejně jako v ekologickém chování, můžete začít u sebe i v tomto případě. Jak? Pořizujte si netestované produkty. Svým nákupem tak podpoříte firmy, které se rozhodly jít etickou cestou. Jak je ale zaručeně poznat?
Tady je 7 rychlých tipů:
Hledejte označení HCS a HHPS. Jediná 100% jistota jsou totiž certifikáty HCS (u kosmetických produktů) a HHPS (u drogerie). Jedině ty vám dnes zaručí, že produkt ani jeho složky nebyly testované na zvířatech.
Pouze tyto certifikáty totiž zahrnují pravidelné audity výrobců. I bez testů na zvířatech jsou výrobky bezpečné. Firmy používají známé složky otestované v minulosti, nebo nové látky otestované pomocí alternativních metod. Aktualizovaný seznam všech značek s certifikátem HCS a HHPS naleznete tady anebo tu.
U jiných certifikátů buďte obezřetní. Na trhu existuje řada dalších certifikátů (PETA zajíček, Vegan Society), mezi jejichž kritéria patří netestování na zvířatech. Vydavatelé certifikátů se ale v tomto směru většinou spoléhají pouze na čestná prohlášení učiněná firmou, která o certifikát žádá. Netestování dál nijak neověřují. Zde je přehled nejčastějších certifikátů, které můžete nalézt na výrobcích.
Nenechte se obalamutit. Dejte si pozor na oznámení, že finální produkt nebyl testován na zvířatech. Důležité je zde slovo “finální”. V překladu to znamená, že ačkoli konečný produkt testován nebyl, některé jeho složky mohly být.
Mějte přehled. Pokud se chcete ujistit, že vaše oblíbená značka netestuje, zamiřte na webové stránky organizace PETA.
Nakupujte své produkty u prodejců, kterým záleží na etičnosti prodávaného zboží a své dodavatele a značky prověřují.
Pořizujte si co nejpřírodnější výrobky s jednoduchým složením. Ačkoli i přírodní produkty a ingredience se musí testovat, výrobci přírodních produktů zpravidla používají známé, již existující ingredience, které nevyžadují nové testy.
Vyzvěte svého oblíbeného výrobce bez certifikátu HCS/HHPS, aby o něj zažádal. V České republice ho má právo udělovat pouze občanské sdružení Svoboda zvířat. Potřebné informace o schválení v rámci schémat HCS a HHPS najdete zde.
Děkujeme, že jste dočetli až sem. Pro nás v Econea je toto téma srdcové. I kdybychom sérií článků o živočišných surovinách navedli k životu bez “skryté krutosti” jen jediného člověka, je to pro nás výhra. V Econea.cz jsme udělali jasné rozhodnutí už dávno. Produkty, které obsahují živočišné suroviny nebo složky testované na zvířatech, nemají v našem sortimentu místo.
Jsme proti jakémukoliv zneužívání a týrání zvířat. Necítíme, že bychom na to jako lidé měli právo, a tudíž takové chování nechceme podporovat. Produkty, které najdete v našich regálech, buď mají certifikát HCS (Friendly Soap, Navia/Kvitok, Urtekram) nebo HHPS (Bio-D, Ecozone) anebo máme o netestování potvrzení přímo od výrobců. Všechny výrobce a značky před zařazením do sortimentu pečlivě zkoumáme, abychom si byli jisti jejich zodpovědným přístupem a dobrými úmysly. Veškeré značky ekodrogerie, kosmetiky i dalších výrobků denní potřeby v našich regálem jsou tedy netestované (včetně složek) a neobsahují živočišné suroviny.
(pozn. redakce z června 2022: Naše etické hodnoty zůstávají stejné a valná většina sortimentu je stále čistě veganská. Rozhodli jsme se ale pootevřít dveře vybraným produktům s obsahem včelích složek jako je například včelí vosk. Platí však, že se v těchto případech nekompromisně pídíme po původu těchto surovin).
Vítejte u třetího dílu našeho seriálu o živočišných surovinách v produktech každodenní potřeby. V úvodním článku jsme si vyjasnili základní pojmy a důvody, které nás v Econea vedou k upřednostňování veganského sortimentu. Druhý díl nás provedl nejčastějšími živočišnými ingrediencemi z mrtvých zvířat. A dnes si do parády vezmeme suroviny, které člověk získává ze zvířat živých.
Zvířata kvůli nim nutně nepřicházejí o svůj život, je proto jejich používání v pořádku? My věříme, že není. V některých případech totiž zvířata trpí celý svůj život a míra bolesti je nesnesitelná. Upozorňujeme proto, že některé řádky se vám budou číst s těžkostí. Věříme ale, že je potřeba o těchto věcech mluvit a nezavírat před nimi oči. Dějí se den co den. Připraveni? Tak pojďme na to.
Nutná potřeba nebo neopodstatněné zotročování zvířat?
V následujících odstavcích se dočtete o několika častých surovinách, které dnes člověk hojně využívá k vlastní potřebě. Ingredience si přitom opatřuje ze živých zvířat. Na našem e-shopu se jim vyhýbáme. Věříme totiž, že okolnosti a způsob získávání těchto surovin do moderní vyspělé civilizace nepatří. Posuďte sami.
Vlna
Představujete si zelené kopečky se stádem spokojených oveček? Jak farmáři oholené ovce pokojně vracejí zpátky na pastvu? Stříhání vlny vypadá ale zpravidla trochu jinak.
Největší světový exporter vlny je Austrálie (dále Čína, USA, Nový Zéland). Pro vlnu tam nejčastěji chovají plemeno merino. To má přemíru (vrásčité) kůže, a tedy i více vlny. Nepřirozené množství vlny ovcím může způsobovat kolaps i smrt přehřátím během horkých měsíců.Ve vrásčité kůži se shromažďuje vlhkost, moč a nečistoty. To přitahuje mouchy, které do záhybů kůže kladou svá vajíčka. Larvy pak způsobují ovcím ošklivou zánětlivou chorobu zvanou myiáze. Jako prevenci myiáze používají australští farmáři brutální metodu nazvanou „mulesing“. Ovce jsou při ní násilně svázány a zpravidla bez utlumení bolesti jim farmáři z těla odřezávají velké kusy kůže v oblasti konečníku, případně infikovanou část kůže zasvorkují a čekají, až odumře a odpadne.1
Stříhání ovcí je práce placená většinou za ostříhaný kus nikoli od hodiny. To motivuje střihače k rychlé práci bez ohledu na zvířata. Ovce tak často během stříhání utrpí zranění od proříznutí kůže až po amputaci vemene, uší či jiných částí těla.2
Masové chování ovcí má navíc velký vliv na životní prostředí. Například ve zmiňované Austrálii způsobuje větrnou i vodní erozi a ovce také omezují růst dřevin a bylin.3
Říkáte si, že se nás australské praktiky netýkají? Bohužel ano a významně. Ačkoli i u nás se ovce chovají, o jejich využití na vlnu není v ČR zájem. Zásobování vlnou je tak u nás záležitostí dovozu. Česká republika se přitom řadí mezi největší dovozce vlny na světě. A můžete hádat, odkud odebíráme nejvýznamnější množství vlny. Přesně tak. Z Austrálie.4
Ve složení se skrývá jako: Wool, WO.
Veganská alternativa: Biobavlna, len, konopí, bambus, kokosové vlákno a mnoho dalších udržitelných přírodních vláken.
Lanolin
Znáte ten pocit. Několik dní jste si už nemyli hlavu a vlasy začínají těžknout mastnotou. Podobně jako my, lidé, i ovce produkují maz, kterým obalují svou vlnu. Rozdíl je ale ten, že ovce si svůj porost každé dva dny nemyjí. Nashromáždí tak velké množství žluté mazlavé látky, která je chrání především před vlhkostí. A právě tento maz je lanolin, který si v různých kosmetických přípravcích mažeme na obličej.
Lanolin najdeme ve složení běžných rtěnek, odstraňovačů make-upu, ale používá se například i při výrobě vlasových přípravků, pracích gelů na vlněné oblečení či léků a přidává se často také do vitamínu D3.
Lanolin se získává lisováním vlny nebo chemickou cestou. Problém je právě v brutálním způsobu stříhání vlny. Podrobně jste se o něm dočetli výše v odstavci o vlně.
Ozývají se také nepotvrzené domněnky, které upozorňují na možnou toxicitu lanolinu. Ve velkých konvenčních chovech ovcí mohou totiž krmiva obsahovat geneticky modifikované suroviny. Ty mohou ovlivňovat hormonální balanc zvířat, a to se následně může promítnout do sekretu, který ovce vyloučí.5
Ve složení se skrývá jako: Lanolin, lanea, cera lanae, E913, lanolin oil, wollwach, cholesterin, lanogene, lanosterols, sterols, triterpene alcohols, wool fat, wool wax, wool yolk, wool yolk, wool.
Veganská alternativa: Rostlinné oleje a másla.
Šelak
Vybíráte si v obchodě jen ta jablíčka, co se krásně lesknou? Jejich šarm jim dost možná přinesla vrstvička šelaku, přírodní živice vyrobené z výměšků červce lakového (Kerria lacca).6
Kromě nablýskaného ovoce se můžeme se šelakem setkat u cukrářských výrobků a čokolád, kávových zrn, ale také na povrchu léků, v lacích na nehty, řasenkách či rtěnkách.7
Červec lakový vyloučí živici na větve stromů a vytvoří z ní ochrannou voděodolnou skořápku pro své larvy. Zatímco samci odletí, samičky zůstávají na blízku. Při sklizni (dnes nejčastěji na speciálních plantážích v jihovýchodní Asii) se šelakové skořápky sloupnou z větví a mnoho samiček a larev je při tomto procesu usmrceno.
Ve složení se skrývá jako: E904, confectioner’s glaze, confectioner’s resin, resinous glaze, candy glaze, pure food glaze a natural glaze.
Veganská alternativa: Zein (kukuřičný protein).
Včelí produkty
Co si představujete, když se řekne med? Postaršího pána včelaře s několika úly na zahrádce? Idea je to hezká, většina medu a dalších včelích produktů v produktech denní potřeby ale dnes pochází odjinud. Z továrnu připomínající výroby v prostředí velkých farem.
Zacházení se včelami je na velkých farmách všeobecně neblahé, a mnoho včel tak běžně přichází o křídla či končetiny.8
Včelaři na větších farmách (ale čato i malí včelaři) obvykle zastřihují královnám křídla, aby nemohly opustit kolonii.Královnu zpravidla nechávají také uměle oplodnit.
Královny pocházejí často od komerčních dodavatelů. Ti je posílají včelařům často do velkých vzdáleností prostřednictvím pošty. Včelí královny tak mohou trávit dlouhé dny na cestě v útrpných podmínkách.9
Včelaři (i ti malí) včelám místo medu, který jim slouží jako výživná potrava k přežití zimy, podstrkávají levnou cukrovou náhradu bez živin.
Při obraně svého medu a domova se včely brání bodnutím. To je stojí jejich život.
Komerční včelaři často transportují včelstva na vzdálená místa, aby opylovala jednodruhové plodiny. To ale včelám poskytuje nutričně velice chudou potravu a náročná přeprava nákladními vozy je stresující.
A pak je tu syndrom zhroucení včelstev (Colony collapse disorder, CCD). Jedná se o fenomén, kdy v krátkém časovém úseku většina dělnic jednoho včelstva zmizí (zemře).
Zanechá přitom za sebou královnu, nevylíhnuté včely i velké množství potravy. Obrovské ztráty utrpěli včelaři především v USA, CCD se ale výrazně dotkl také včelstev v Evropě. Teorií o příčině náhlého úmrtí včelstev je mnoho. Nejnovější studie viní všeobecné oslabení imunity včel a nákazu virem Israeli acute paralysis disease (IAPV). Součástí problému jsou pravděpodobně zásahy člověka, které zdraví včelstev oslabily na neúnosnou rovinu. Včely jsou podvyživené kvůli nedostatku na živiny bohatého medu a pesticidy ošetřeným plodinám, které opylovávají. Na včelách jsme přitom my – lidé – závislí. Mají totiž na starosti opylování až 90 % plodin, které tvoří náš jídelníček.10
Med
Včelám slouží jako potrava. Tu jim včelaři berou a nahrazují ji levnou a nevýživnou cukrovou vodou. Když to vezmeme přímočaře, med není v podstatě nic jiného než včelí “zvratky”. Včelky spolknou nektar, ten putuje do jejich žaludku, obohatí se o enzymy a následně ho včely vyplivnou zpět do úst. Požvýkají a znovu polknou. Proces opakují tak dlouho, dokud nedosáhnou požadované konzistence. Jedna včela přitom vyprodukuje zhruba 1 lžičku medu za celý svůj život, který trvá zhruba 40 dní. Představte si, kolik včelích životů se ukrývá v jedné sklenici medu.11
Včelí vosk
Včely ho používají k vybudování pláství, které slouží jako praktický úložný systém pro jejich med. Včelí vosk tedy nelze získat, aniž byste včely obrali o med. Většina včelího vosku na trhu navíc pochází od komerčních včelařů.Pro lidi má včelí vosk využití široké. V kosmetice ho najdeme například ve rtěnkách či balzámech na rty. Získává se rozpuštěním medové plástve vařící vodou. Voda se následně slije a nechá se vychladnout.
Pyl
Slouží včelám k výživě. Sbírají ho z rostlin a ukládají do váčků v nožičkách. Lidé ho získávají prostřednictvím pylových pastí. Ty jsou umístěné u vchodů do úlu a pyl z nožiček “stírají”. Množství včel však při tomto procesu přijde o křídlo, končetinu nebo o život.12
Mateří kašička
Produkují ji hltanovými žlázami mladé včelí dělnice. Slouží jako výživa pro včelí královnu a živí se jí také všechny larvy po dobu prvních tří dnů života. Lidé si ji oblíbili jako doplněk stravy a používá se i v kosmetice.
Propolis
Je pryskyřičná látka aromatické vůně. Včely ji sbírají z rostlin a stromů a využívají ji na tmelení svého úlu a zároveň jako ochranu proti infekcím. Lidé z propolisu vyrábí tinktury a masti. Sbírají ho právě ze včelích úlů, čímž mohou oslabovat ochranu včel před bakteriemi a viry.13
Ve složení se skrývá jako: Honey, beeswax, cera alba, white wax, yellow wax, bee pollen, royal jelly, queen bee jelly, bee propolis.
Ani nahlédnutí do procesů v mléčném průmyslu nám moc radosti nepřinese. Mléčného produkty, konkrétně například mléčný protein, můžeme najít v běžných šamponech, kondicionérech nebo krémech. Pojďme se tedy podívat, jak taková produkce mléka probíhá.
Logicky, aby krávy produkovaly mateřské mléko, musí otěhotnět a mít telátko. To je v dnešních velkochovech často děláno násilně, prostřednictvím umělé inseminace. A stále dokola. Dojná kráva tak prožije svůj život v neustálém cyklu těhotenství, rození a laktace.
Aby telátko “nekradlo” mléko člověku, je od matky odtrženo někdy již pár hodin po narození, což provází obrovský stres. Kráva po novorozeném telátku, které pravděpodobně už nikdy neuvidí, naříká hodiny i celé dny.
Telata jsou krmena vysoce koncentrovanou umělou náhražkou. Předčasně pak přecházejí na tuhou stravu. Koncentrované granule jim ale často způsobující zažívací potíže, akutní průjmy a infekce. Telata, která by přirozeně pila mateřské mléko šestnáctkrát denně, jsou uměle krmena pouze dvakrát za den.14
Novorození samcinejsou mlékárenskému průmyslu k užitku. Brzy je proto čekají jatka a jejich maso se prodává jako telecí.
Krávy jsou dnes často geneticky manipulovány tak, aby produkovaly desetkrát více mléka než v přirozených podmínkách. Celý svůj život jsou tak přetěžovány, žijí v nepřetržitých bolestech a například přes třetina britských dojnic trpí bolestivou infekcí vemene.Mnoho krav má potíže s chůzí a kulhá.15To často způsobují infekce, ale především nepřirozené prostředí, ve kterém žijí. Běžně tráví většinu roku zavřené uvnitř, na betonovém povrchu.16
Standardní krmiva pro dojnice obsahují syntetické látky a antibiotika. Použití antibiotik je u dojnic regulováno, protože se téměř ihned dostane do mléka. Regulace se však vztahuje jen na několik vybraných látek. Dojnicím se antibiotika podávají, aby se byly schopné ubránit chronickým nemocem, infekcím a mohly produktovat mléko.171819
V některých velkochovech mají krávy ještě mnohem horší podmínky. Případy fyzického ubližování, bití, kopání, aplikace elektrických šoků, pálení či uřezávání oháněk se vyrojily po celém světě. Silné povahy se mohou podívat na Youtube, podobných situací bylo zdokumentováno mnoho.
Fyzicky a psychicky vyčerpané dojnice postupně přestanou vynášet. V přirozených podmínkách se dožijí 25 a více let, v zajetí mlékárenského průmyslu pouze 5 až 8 let.20Poté jsou přepraveny na porážku. Tu pak často provází řada krutých praktik. Kráva tak do svého posledního výdechu zažívá nepředstavitelný stres a bolesti.
Ve složení se skrývá jako:Milk, milk protein, lactose, butter, casein, caseinates, cheese, cream, curd, custard, ghee, whey, protein hydrolysate, milk fat, quark, yoghurt.
Veganská alternativa: Rostlinná mléka a produkty z nich, sojové a jiné rostlinné bílkoviny.
Vaječný protein
Kromě konzumace se vaječný protein používá také v kosmetických produktech jako jsou vlasové kondicionéry, pleťové a tělové krémy. Ať už pochází z vajec od slepic z volného výběhu nebo z klecí, slepice prožívají život plný utrpení.Nepřirozené a stísněné podmínky jim způsobují zranění a nemoci, zlomené kosti, nádory a abnormální chování z nepřetržitého stresu. A pak jsou tu kohouti. Ti nemají pro vaječný či masný průmysl žádný užitek. Jsou proto zabiti téměř ihned po vylíhnutí. Malí kohoutci jsou buď zaživa vhazováni do průmyslového mlýnku nebo jsou usmrcováni plynem. 21 Odhaduje se, že ročně je tímto způsoben usmrceno až neuvěřitelných 6 miliard čerstvě vylíhnutých kohoutků, děje se to přitom všude, včetně biochovů.22 V současné době se v Německu a Holandsku pracuje na nové metodě, která bude schopna identifikovat pohlaví nenarozeného kuřete, a měla by tak masovému vraždění kuřátek zabránit.23
Klecový chov
Klecový chov v EU dává každé slepici prostor 600 cm², což je méně než velikost A4 papíru.24 Jinde po světě jsou dovoleny ještě menší prostory, kolem 430 cm², kde slepice neroztáhne ani jedno křídlo.
V takových chovech nejsou žádná okna, v každé kleci se mačká čtyři nebo pět slepic a klece jsou naskládané jedna na druhou v nekonečných řadách.25
Volný výběh
Volný výběh sice zakazuje klece, ale evropská legislativa určuje, že na 1 m² může pobývat až 9 slepic.26 Jak volný tedy ve skutečnosti je takový výběh?
Slepice musí mít podle zákona přístup ven. V tak natěsnaném prostředí se ale většina slepic k východu vůbec nedostane.
Aby se slepice vzájemně nepoklovaly, standardně se jim usekává kus zobáku(vzpomínáte na záběry z dechberoucího dokumentu Baraka?). Horkou čepelí, bez utišujících léků. Citlivostí je přitom zobák srovnatelný s konečkem lidského prstu. Studie naznačují, že zkracování zobáků vede k akutní i chronické bolesti provázené stejnými symptomy a bolestmi fantomových končetin, které zažívají lidé po amputaci.27
Ačkoli se přirozeně dožívají až sedmi let, slepice z takových chovů jsou zabity po roce snášení a jejich maso zpravidla končí v krmivech pro lidské zvířecí mazlíčky.
Biochov
V ekologických chovech mají zvířata více prostoru pro život, jsou v otevřených výbězích a musí mít přístup k venkovnímu výběhu. Minimální plocha pro ustájení 6 slepic je tam 1 m². I biochov má ale svá úskalí.
Slepice žijí ve volném výběhu po stovkách, ačkoli jsou etologicky přizpůsobená životu v menší skupině s pevnou hierarchií a sociálními vztahy. Při velkém počtu zvířat ve výběhu dochází k neustálému narušování jednotlivých hejn, což někteří odborníci považují za příčinu vysokého výskytu kanibalismu v alternativních chovech a také jako jednu z příčin vysokého úhynu.28
Podobně jako v průmyslovém chovu se ani biochov nosnic neobejde bez zabíjení nepotřebných kohoutků.
A také zde se slepice nedožijí svého plného věku. Zdroje uvádějí, že jsou zpravidla zabity po dvou letech. Také farmy v režimu ekologického zemědělství jsou totiž tlačeny trhem k co největší produkci za co nejmenší ceny.29
Problémem biochovů je také kvalita produktů. Vejce z podestýlky nebo z výběhu mají většinou nižší kvalitu než z klecí. Mohou být totiž kontaminována mikroorganismy, čímž se zvyšuje nebezpečí průniku škodlivých bakterií do vejce a přenosu na člověka. Vajíčka z volných výběhů a ekologických chovů často obsahují zvýšené množství dioxinů a PCB (polychlorovaných bifenylů), které mohou být pro tělo toxické a jsou podezřelé z karcinogenity.30
Ve složení se skrývá jako:Albumen, dried egg white, egg albumin, ova, white, ovacyte, crystalbumins.
Nemají nervový systém ani žádné orgány. Jejich buněčná skladba, rozmnožování a způsob získávání a zpracovávání (včetně vylučování) potravy je ale s jistotou řadí do živočišné říše.31 Řeč je o čím dál populárnějších mořských houbách.
Mořské houby se používají v kosmetice k čištění pleti, ale populární jsou také jako menstruační pomůcky. Ačkoli výrobci trvají na jejich zdravotní nezávadností, některé studie upozorňují na obsah nečistot, planktonu i bakterií, a to včetně té, která má na svědomí syndrom toxického šoku.32 Houbu je totiž obtížné dezinfikovat a většinou se proti jejímu použití staví i gynekologové.
Sklízí se jejich horní části, ty spodní jsou ponechány, aby mohly znovu vyrůst.
Přestože se jedná o živočichy, vzhledem k absenci nervového systému houby necítí a nepřemýšlí. O “sklízení” tedy neví a nezpůsobuje jim bolest. Sběr je prováděn jak v přírodních lokalitách, tak v místech, které bychom mohli nazvat farmami. Na farmách je připravené podloží a na něm jsou pomocí štěpu namnožené houby, které se nechávají dorůst do různých velikostí. Díky tomu existují například menstruační houby ve velikosti S i L. V chráněných mořských svatyních a v korálových útesech je sběr přísně zakázán.
Ačkoli výrobci hovoří o udržitelnosti a rychlé obnově mořských hub, proběhlo již několik vln ztenčení jejich populace. Mohou za to jak přirozené vlivy, tak znečištění oceánů způsobené člověkem. Zůstává tedy otázka, jak udržitelné je sklízení mořských hub a zda fungují efektivní systémy kontrol šetrného lovu.
O tom, zda jsou mořské houby veganské nebo ne, se vedou mezi vegany rozsáhlé debaty. Ačkoli se řadí do zvířecí říše, necítí a nepřemýšlí.Rozhodnutí je tedy věc osobního přístupu a pocitu. Určitě je třeba také zvážit výše zmíněné nejasnosti a rizika spojená s používáním mořských hub a porovnat s jinými dostupnými rostlinnými alternativami. My jsme se je v Econea.cz rozhodli neprodávat.
Surovin ze zvířat je všude kolem nás mnohem, mnohem víc. Rozsáhlý abecední seznam najdete třeba tady. Některé z ingrediencí je možné získat i z rostlin. Například u kosmetických přípravků ale výrobci nemají povinnost původ složky uvádět. Doporučujeme tedy nakupovat u ověřených výrobců, kteří opravdu dbají na rostlinný původ svých produktů a ideálně hledat výrobky s veganským certifikátem (zajíček PETA, Vegan Society). Jak se mezi nimi orientovat se můžete dočíst v prvním díle tohoto blogového seriálu.
Myšlenka, že lidé jsou oprávněni využívat ostatní živé tvory jako věci, pro svůj vlastní užitek, nabrala v dnešní době alarmujících rozměrů. V Econea věříme, že zvířata mají na Zemi svůj vlastní účel. Samozřejmě vidíme rozdíl mezi průmyslových velkochovem a vlastními slepičkami nebo včelami na zahrádce. Valná většina živočišných surovin v kosmetice, drogerii i dalších výrobcích denního užití pochází ale právě z velkochovů. Nechceme přispívat obrovskému byznysu založeném na utrpení a nelidském zacházení se zvířaty.Právě proto u nás najdete primárně veganský sortiment. Chceme ukázat, že se dá žít bez krutosti na zvířatech, aniž byste přitom museli omezovat své pohodlí. Doufáme, že tímto článkem i nabídkou produktů pomůžeme i vám na cestě k životu šetrném ke zdraví, přírodě i ostatním tvorům, se kterými sdílíme naši planetu. Volba je na každém z nás.
(pozn. redakce z června 2022: Naše etické hodnoty zůstávají stejné a valná většina sortimentu je stále čistě veganská. Rozhodli jsme se ale pootevřít dveře vybraným produktům s obsahem včelích složek jako je například včelí vosk. Platí však, že se v těchto případech nekompromisně pídíme po původu těchto surovin).
Některé vypadá jako ze dřeva, jiné připomíná plast a chlubí se obsahem bambusových vláken. Nádobí z bambusu nabralo v posledních letech v eko kruzích na popularitě. Je přece z přírodního a snadno obnovitelného materiálu. Jeho pořízením tak děláme dobrou věc pro sebe i pro planetu. Nebo snad ne?
Také my v Econea jsme svůj sortiment rozšířili o výrobky z tohoto materiálu. Konkrétně hrnky Woodway a nádobí Ekobo. Jenže není bambus jako bambus. Některé produkty kromě této suroviny obsahují také syntetické pryskyřice. A právě o jejich vlivu na zdraví k nám před nedávnem začaly prosakovat negativní informace. Bez váhání jsme proto problematiku do hloubky prozkoumali. Zjištění nás přivedla k rozhodnutí vyřadit několik konkrétních produktů z naší nabídky.
A protože smyslem našeho e-shopu je také šířit povědomí a informovat, rozhodli jsme se pro vás vše shrnout do tohoto článku. Rádi bychom, abyste se i vy mohli na základě podložených informací rozhodnout, zda výrobkům z takového materiálu budete důvěřovat nebo ne.
Tváří se jako bambus, ale není to jen bamus
Některé bambusové výrobky nejsou tak přírodní, jak se na první pohled může zdát. Zpravidla jsou vyrobeny z bambusové drtě a velký podíl tvoří také syntetické materiály jako je melaminová pryskyřice. Ta slouží jako “lepidlo” a pomáhá výrobku držet patřičný tvar, zvyšuje jeho odolnost a prodlužuje životnost. Šikovná to hmota, říkáte si? Má ale i pár nepříjemných vlastností, kterými se výrobci neradi chlubí.
Pryskyřice, kterou v přírodě nenajdete
Název pryskyřice nám nejčastěji evokuje les a lepkavou přírodní hmotu na kůře stromů, která nám umí na dlouhé hodiny zalepit prsty. Pryskyřice se ale dnes vyrábí také synteticky.1 Ze složení výrobku však zpravidla nepoznáte, o kterou z nich se jedná. Velice rozšířená je syntetická melaminová (melaminformaldehydová) pryskyřice. S její pomocí se vyrábí dřevotřískové laminované desky, lepidla, pojiva, různé plastové předměty, včetně kuchyňského nádobí a náčiní. Obsahuje však poměrně problematické látky melamin a formaldehyd.2
Melamin
Tato látka se průmyslově vyrábí z močoviny. Sloučená s dalšími prvky se používá například ke zpomalení hoření plastických hmot, k výrobě hnojiv, pryskyřic a najdeme ji i v některých přípravcích na hubení hmyzu.3
ZDRAVOTNÍ RIZIKA:
Melamin se koncentruje v renálních kanálcích (tedy v ledvinách) a tam reaguje s kyselinou kyanurovou za vzniku krystalků. Ty pak mohou způsobovat chronické i akutní záněty až selhání ledvin, podporovat vznik ledvinových kamenů, narušení jejich funkce a mohou následně vést k nádorovému bujení.45
Světová zdravotnická organizace (WHO) navrhuje hodnotu tolerovatelného denního příjmu pro melamin 0,2 mg na kg tělesné hmotnosti. Tato hodnota by měla platit pro celou populaci, včetně kojenců.
Formaldehyd
Je přirozeně se vyskytující organická látka a základní surovina k výrobě řady chemických přípravků jako jsou barviva, laky, lepidla či pesticidy. Přibližně čtvrtina světové produkce formaldehydu jde na výrobu melaminformaldehydových pryskyřic, ze kterých se posléze vyrábí lepidla na dřevotřísku, koberce a také melaminové nádobí.6
ZDRAVOTNÍ RIZIKA:
Formaldehyd je vysoce toxický pro všechny živočichy. Jedná se o mutagenní a karcinogenní látku. Mezinárodní agentura pro výzkum rakoviny ji řadí do nejrizikovější kategorie.78 Obecně nejnebezpečnější je příjem dýchacími cestami.
Akutní expozice malým dávkám formaldehydu vyvolává bolesti hlavy a zánět nosní sliznice, dráždí oči a vyvolává slzení.
Vyšší koncentrace způsobuje respirační potíže, zánět nosní sliznice, zánět průdušek a otok nebo zánět plic, příznaky astmatu, zákal rohovky až ztrátu zraku, podráždění a záněty kůže, kontaktní ekzémy, při požití poleptání až perforaci sliznic, poškození centrálního nervového systému, ledvin, jater.9
Podezřelý je také z přispívání vzniku atopického ekzému, chronických zánětů středního ucha a různých alergických stavů jako takových.10
Dobře, říkáte si, ale materiály určené pro styk s potravinami přece podléhají přísným pravidlům. Z bambusového nádobí s obsahem syntetické pryskyřice by tak člověku žádné riziko hrozit nemělo. Je to ale opravdu tak? Pojďme se podívat, zda je naše zdraví skutečně v bezpečí.
Kontrolní systém a jeho slepá místa
Materiály a předměty určené pro styk s potravinami podléhají určitým nařízením. Měly by být zdravotně bezpečné a nekontaminovat potraviny. To u nás hlídají tato nařízení:
Článek 11 nařízení Komise (EU) č. 10/2011 o materiálech a předmětech z plastů určených pro styk s potravinami ve spojení s přílohou I tohoto nařízení (referenční č. 17260, č. látky 98).11
Vyhláška MZ ČR č. 38/2001 Sb., o hygienických požadavcích na výrobky určené pro styk s potravinami a pokrmy, ve znění následujících předpisů stanovuje požadavky pro přímý i nepřímý styk s potravinami pro tyto materiály: keramika, sklo, pryže, kovy a slitiny, papír a karton, potiskové barvy, regenerovaná celulóza, silikony, korek, textil, laky a povrchové úpravy, vosky, dřevo.12
Systém testování výrobků je založen na používání určitých potravinových simulátorů. Těmi se působí na testovaný materiál za určitých konvenčních podmínek, které vyplývají z kombinace teploty a času.13
Pro Evropskou Unii jsou určené maximální limity obsahu uvolňovaného melaminu a formaldehydu, které by měly výrobky určené pro styk s potravinami splňovat. Specifický migrační limit (limit uvolňování složek do potravin) je 15 mg formaldehydu na kg simulantu (tj. látky, která simuluje potravinu, do které se škodlivá složka uvolňuje) a 2,5 mg melaminu na kg simulantu.
Dodavatelé do EU by měli mít k dispozici atesty, které dodržení těchto limitů potvrzují.
Má to ale háček. Ehm… Vlastně rovnou 4 háčky:
Samotné legislativní zařazení bambusových výrobků je problematické.
Bambus totiž přímo nespadá pod nařízení Komise EU č. 10/2011 o plastových materiálech a předmětech.14
Limity uvolňovaného melaminu a formaldehydu pro uvedení produktů na EU trh se testují pouze při teplotě do 70 °C. Do hrnků na kávu nebo na čaj ale běžně naléváme tekutiny s vyšší teplotou, a tak mohou být hodnoty migračních limitů snadno překročeny.
Testuje se pouze vliv krátkodobé expozice. Není tedy jasné, jaký vliv má dlouhodobé vystavení.
Bambusové nádobí se navíc zpravidla testuje pouze s použitím vody nebo octové vody. O testech s nápojem s obsahem tuku (jako je například klasická káva s mlékem) jsme žádné informace nedohledali. Riziko migrace nežádoucích látek v takových nápojích se přitom může lišit.
Ačkoli tedy existují zákonná opatření a limity, bambusové nádobí stále zahaluje opar nejasností. Existuje proto riziko, že se i k vám do domácnosti dostanou “bambusové” produkty, které mohou mít negativní vliv na vaše zdraví.
RASFF je portál, který poskytuje informace o potenciálně nebezpečných výrobcích, které nahlásily jednotlivé členské státy.15
Nasvědčuje tomu také analýza evropského portálu RASFF. Ta poukázala na skutečnost, že výrobky z bambusu jsou novým potenciálním zdrojem kontaminace potravin formaldehydem a melaminem.16
Také výstup kontroly bezpečnosti výrobků z bambusu na Slovensku z let 2016 a 2017 označuje bambusové výrobky za nový typ produktů, z nichž migruje formaldehyd a melamin.17
Zasahuje i Ministerstvo zdravotnictví
Několik běžně dostupných produktů z bambusu totiž už prohlásilo za nebezpečné. Tady je pár příkladů:
Za nebezpečný označilo v lednu tohoto roku bambusový termohrnek, který uvolňuje formaldehyd a melamin v množství překračujícím povolené limity.18
Mezi škodlivé produkty zařadilo také bambusový hrnek z prodejny Albert. Ten podle laboratorních testů uvolňoval formaldehyd v nadlimitní míře.19
Stopku dostal také dětský set bambusového nádobí z Penny Marketu. Také z něj se uvolňují nebezpečné látky melamin a formaldehyd v nepovoleném množství.20
A za nebezpečný byl prohlášen také set nádobí z bambusového vlákna prodávaný v řetězci Mountfield.21
3 rizikové faktory, na které je třeba dát pozor
Na základě dostupných informací je tedy zřejmé, že bambusové nádobí s obsahem melaminové pryskyřice může být za jistých okolností nebezpečné. Riziko uvolňování škodlivých látek zvyšují především tyto 3 faktory:
TEPLOTA: Ačkoli testy nezávadnosti materiálu se provádí nejvýše při teplotě 70 °C, riziková je zejména teplota nad 70 °C. Zalévání čaje vařící vodou přímo v bambusovém hrnku rozhodně nedoporučujeme. Stejně tak se vyvarujte ohřívání jídla v bambusovém nádobí v mikrovlnné troubě.
KYSELOST: Migrace melaminu a formaldehydu do potravin se zvyšuje při používání nádobí či hrnků na kyselé potraviny a nápoje. Typicky sem patří například káva, džus nebo ovocné smoothie.22 Pravidelné pití takových nápojů z bambusových hrnků nedoporučujeme.
POŠKOZENÝ MATERIÁL: Pokud se materiál produktu používáním poškrábe či jinak opotřebí, uvolňování látek může být snazší a riziko pro vaše zdraví roste. Poškozený bambusový výrobek proto raději nepoužívejte.
A co na to všechno my v Econea?
Celá tato bambusová záležitost nás celkem potrápila. Dostupné informace se nám nezdály dostatečné a my měli potřebu jít stále víc do hloubky. Nechtěli jsme zkrátka vařit z vody a dělat rozhodnutí a prohlášení, která by za sebou neměla pevný základ. Ve vzduchu se pořád vznášelo podivné dilema – prodávat bambusové výrobky s melaminoformaldehydovou pryskyřicí dál, nebo je vyřadit i přesto, že jsou poměrně žádané?
Mohli bychom se jednoduše spokojit s potvrzením od výrobců, že jejich produkty splňují veškeré atesty a jsou plně v souladu s legislativou, tudíž zdravotně nezávadné. Není to ale náhodou totéž jako s konvenční kosmetikou, kterou neprodáváme a nepodporujeme? Parabeny, silikony, pochybné konzervanty či chemické filtry u opalovacích krémů jsou sice legislativou považované za zdravotně nezávadné, o jejich rizikách se ale už běžně ví.
Akutní intoxikace při srkání kávy z bambusového hrnku sice asi nehrozí, nejasností kolem testování nezávadnosti těchto výrobků je podle nás však příliš. Co je to za hrnek na kávu a čaj, když je vhodný jen na tekutiny do 70 °C a nesvědčí mu kyselé kávové prostředí? Nikdo také neví, jak na člověka působí dlouhodobé vystavení takovým rizikovým látkám jako je melamin a formaldehyd.
Zda produkty s obsahem syntetické pryskyřice budete dále pořizovat a používat je na vás. My v Econea ale nechceme prodávat nic, za co sami nedáme ruku do ohně. Naším hlavním záměrem je, abyste na našem e-shopu našli vždy jistotu. A zdravotní i ekologickou nezávadností některých bambusových výrobků si jisti nejsme. Při rozhodování jsme se nakonec jednoduše zeptali sami sebe, které výrobky bychom s klidem sami používali a které nikoliv. Z toho nám vyplynulo několik závěrů:
Přestali jsme prodávat bambusové hrnky Woodway a žádné další bambusové hrnky zařazovat do sortimentu nebudeme. Sami bychom nechtěli pít z hrnku, který je určen primárně na horké nápoje, přičemž právě vysoká teplota je rizikovým faktorem. Roli hraje i kyselé prostředí, které zrovna čerstvé horké espresso vytváří.
Nádobí Ekobo jsme v nabídce ponechali. Sami ho používáme. Na bambusový talířek servírujeme našim dětem ovoce a na zahradní párty se nebojíme srkat vodu z kelímků. Při dodržování několika zásad (které uvádíme i na webu u produktů Ekobo) tak považujeme toto nádobí za bezpečné. Celkově jsme ale sortiment zredukovali a žádné další bambusové nádobí s obsahem melaminové pryskyřice přidávat určitě neplánujeme.
Co dělat, když už bambusový hrnek Woodway máte doma?
Rozhodně nemusíte panikařit. 🙂 Woodway hrnky byly testovány v akreditované laboratoři. Tři hodiny se v nich „louhovala“ 3% octová voda při 70 °C. Za testovanou dobu se uvolnilo jen naprosté minimum rizikových látek, tudížtyto konkrétní hrnky splňují normy pro EU. Naše rozhodnutí vyřadit je ze sortimentu se zakládá na pravidle předběžné opatrnosti.
Pokud hrnek už máte doma, rozhodně je ekologičtější ho rozumně používat než vyhodit. Ačkoliv to mnozí výrobci propagují jinak, bambusové hrnky a nádobí nejsou kompostovatelné ani recyklovatelné. Dají se zlikvidovat pouze spálením ve spalovnách.23
Horký nápoj si ale raději nepřipravujte přímo v hrnku. Hrnky byly testovány pouze při 70 stupňové teplotě, při vyšších teplotách může riziko uvolnění nežádoucích látek růst. Čaj si tedy zalijte horkou vodou zvlášť v nádobě k tomu určené a do hrnku ho nalijte až trochu vychladne.
Pokud si do hrnku necháváte dělat „kávu s sebou“, poproste baristu, aby kávu připravil zvlášť a nalil do hrnku až hotovou, případně dolil mlékem. Hrnek se pod páku profesionálního kávovaru stejně pravděpodobně nevejde, takže barista by vám ji připravoval v jiné nádobě tak či tak.
Co si tedy pořídit, když ne bambus?
Pro své nápoje na cestu si můžete vybrat třeba z termohrnků Equa vyrobených z odolné nerezové oceli, a skvěle poslouží třeba i termosky nebo skleněné či nerezové lahve.
Nebudeme chodit kolem horké kaše. Vzhled má pro nás, lidské bytosti, svou důležitost. Můžeme ho ovlivnit mnoha způsoby. Stylem oblékání, svým chováním nebo třeba postojem a způsobem chůze. Výzkumy ukazují, že s atraktivními lidmi se lépe zachází a mají často v každodenním životě výhody. Učitelé mohou nadržovat atraktivnějším studentům, dospělí možná dostávají lepší platové ohodnocení a snáze se seznamují s partnery.
A tvář v tom všem hraje hlavní roli. Všimneme si jí při seznamování zpravidla jako první. Žádné dva obličeje přitom nejsou stejné. Každý z nás je unikát. A každý z nás má také svůj jedinečný způsob, jakým o svou krásu pečuje. Většina dnešních žen se obrací k líčení. To nabralo ve 21. století na popularitě i mezi teenagery a muži. Dovoleno je téměř vše. Od přirozeného líčení po třpytivé a výrazné výstřelky.
Televizní reklamy tak na nás sypou jeden zkrášlovací produkt za druhým a my kupujeme. Co si to ale vlastně každý den mažeme na obličej? Které látky nám obarvují řasy a citlivou pokožku očních víček? Kolik ve skutečnosti platíme za krásu? To jsou otázky, které jsme si položili při psaní následujících řádků. V tomto článku se společně podíváme na zoubek nejpochybnějším ingrediencím v běžné dekorativní kosmetice a poradíme vám, jak se vyfintit bezpečně, pomocí přírodních ingrediencí. Naučíte se jednoduché recepty na domácí výrobu dekorativní kosmetiky a seznámíme vás s přírodními alternativami z našeho e-shopu. Ale nepředbíhejme. Pojďme to vzít pěkně popořádku, od dějin líčení.
10 pozoruhodných momentů v dějinách make-upu
Ženy i muži se líčí po tisíciletí. Různé formy make-upu byly vždy součástí naší společnosti, ačkoli jeho nošení někdy nebylo tak snadné jako dnes. Líčení s sebou neslo silný duchovní a náboženský význam. Příslušníci různých kmenů se s jeho pomocí odlišovali od druhých a děsili jím své nepřátele. Historie líčení je plná kotrmelců a změn a tady je deset nejzajímavějších momentů:
Egypťané – 6000 př.n.l.
Jedni z průkopníků líčení byli Egypťané. Pro svůj výrazný make-up používali namleté ořechy a minerály smíchané se zvířecím tukem nebo rostlinným olejem. Egyptské ženy i muži všech společenských tříd nosili denně výrazné černé linky, rtěnky namíchané z červené okry a růž na líčkách.
Starověcí Řekové a Římané – 4000 př.n.l.
Ve starověkém Řecku a Římě se líčilo ve jménu hesla: Méně je více. Muži měli nadřazené postavení a ženy, jejichž role byla v domácnosti, měly reprezentovat počestnost. Výraznější líčení bylo proto přísně zakázáno. Ženy zpravidla používaly lehkou vrstvu pudru, rtům a líčkům dodaly zdravý nádech barvami z rostlin, ovoce, ale i toxickými složkami z barev na bázi olova a rtuti.
Středověký hřích – 15. století
Ve středověku měly fintilky utrum. Nošení make-upu bylo totiž považované za podvodné a hříšné. Ženy proto experimentovaly pouze s domácími recepty ve snaze vytvořit dojem bezchybné a zdravé pleti. A to musel být v čase ubohých hygienických návyků a častých infekčních onemocnění opravdu tvrdý oříšek.
Okázalost aristokratů – 16. století do vlády královny Viktorie
Výrazný make-up se probojoval na výsluní až když se Benátky staly módní Mekkou světa. Novým trendem bylo dosažení bílého vzhledu pleti, k čemuž se používala tzv. benátská běloba.1 Drahé líčidlo se vyrábělo z vody, octa a uhličitanu olovnatého – efektivního, ale toxického bílého pigmentu. Dlouhodobé používání viditelně poškozovalo pokožku. Aby ženy zakryly vzniklé nedokonalosti, používaly bělobu ještě hojněji. Nejedna dáma pak trpěla ztrátou vlasů a vysokou kazivostí zubů. V kurzu byla především okázalost. Aristokratky se od střední třídy odlišovaly tučným nánosem růže a tmavě zvýrazněným obočím.
Vulgární vystavování – 19. století
Změna nastala s vládou britské královny Viktorie. Ta považovala líčení za vulgární a neženské. Dáma, která se v té době objevila ve vybrané společnosti nalíčená, se potýkala s nesouhlasem a odsuzováním. Viktoriánská doba akceptovala jen lehký dotek pudřenky, a to pouze v soukromí domova. Zdravější a svěžejší vzhled tak ženy dosahovaly jinak, štípáním tváří a jemným kousáním rtů.
Sufražetky a prostitutky – 1913
Ještě na začátku 20. století byla žena s make-upem a rtěnkou často morálně nařčena. Takové líčení bylo vhodné pouze pro prostitutky či herečky (o kterých se často smýšlelo stejně). Dramatický moment pak nastal v roce 1913, kdy se sufražetky protestující za práva žen líčily rudými rtěnkami. Rozšířily tak myšlenku, že i slušná žena může nosit make-up.
Půvab z Hollywoodu – 20. léta 20. století
Mezi široké masy rozšířila líčení rostoucí obliba hereckých hvězd němého filmu, divadelních hereček a půvabu Hollywoodu. Ženy napodobovaly líčení svých oblíbených hvězd, rtěnky a další kosmetické produkty se začaly prodávat levně a ve velkém. Přesto se i v tomto období ženy stále líčily spíše potají, v soukromí svého domova.
Moderní doba
Za posledních pár desetiletí zažilo líčení opravdovou revoluci. Může za to i online svět. Sociální sítě a platformy jako je Youtube vytvořily pro lidi s oblibou v dekorativní kosmetice nový svět. Bezchybné líčení si dnes může díky video tutoriálům vytvořit každý sám doma. A mění se také genderové předsudky. Stejně jako v dobách starých Egypťanů, i dnes běžně používají make-up také muži.
Pro lepší představu se můžete mrknout na tohle super video v angličtině:
https://www.youtube.com/watch?v=i8e5D83P6UI
Za krásu se dnes platí. Jaká jsou největší úskalí konvenční dekorativky?
Průměrná moderní žena denně použije 12 kosmetických produktů, a vystaví tak své tělo 168 různým ingrediencím. Průměrný muž použije denně produktů 6 a působí na něj až 85 obsažených látek.2
Každé ráno si ve strachu před vráskami mažeme pleť hydratačními krémy. K zakrytí otravného červeného pupínku na bradě nanášíme na obličej vrstvu make-upu. Na líčka trochu zdravíčka, oči obkroužíme linkami a řasy pročísneme černou řasenkou. Pár tahů rtěnkou na závěr a jsme připravené vyjít mezi lidi. Vypadáme skvěle. S běžnými produkty ale dost možná pro svou krásu nevědomky trpíme a trápíme také své okolí. Jakto? Běžné šminky totiž často obsahují řadu pochybných látek, které mohou škodit našemu zdraví, přírodě i zvířatům. Pojďme se na ně podívat pěkně zblízka.
Hazard se zdravím
Parabeny: Známé konzervanty zabraňují množení bakterií. Mohou ale způsobovat různé alergické reakce a podráždění kůže.
Saze: Černý prášek se hojně používá například v tužkách a linkách na oči, řasenkách i rtěnkách. Bohužel je však považován za toxický pro tělo a je podezřelý z karcinogenity.3
Octyl metoxycinamát (Octinoxate, OMC nebo Ethylhexyl metoxycinamát): Tuto syntetickou látku najdeme často v balzámech na rty nebo ve rtěnkách. V opalovacích přípravcích zastává funkci UV filtru. OMC se kůží vstřebává do těla a byl detekován v lidské moči, mateřském mléce i krvi. Je to endokrinní disruptor, vykazuje estrogenní účinek a může být také toxický pro DNA. Přesto je jeho používání v kosmetických produktech povoleno po celém světě.4
A riskují především mladé dívky. Ty totiž používají víc kosmetických produktů než dospělé ženy. Škodlivým látkám se navíc vystavují v čase, kdy se jejich tělo stále vyvíjí. Dostupné studie upozorňují, že čím dříve začne dívka s líčením, tím vyšší je riziko pro zdraví.5
Polytetrafluoroethylene (PTFE či teflon): Teflon ve vašem pudru, tvářence, bronzeru nebo očních stínech? Je to tak. Tato nepřilnavá přísada a další sloučeniny fluoru jsou bohužel spojovány s opožděnou menstruací, pozdním vývojem prsou i se vznikem rakoviny.6
Parfémy: I toto tajemné slůvko najdeme často ve složení make-upů či rozjasňovačů pleti. Kvůli platné legislativě nelze pouhým pohledem na složení poznat, zda je parfemace přírodní či syntetická. Pod názvem parfémy se tak může skrývat celá řada pochybných syntetických ingrediencí, které jsou spojovány s vážnými zdravotními obtížemi jako je rakovina, reprodukční a vývojová toxicita či alergie.7
Ethanolaminové sloučeniny (MEA, DEA, TEA a další): Najdeme je v celé řadě produktů od drogerie po kosmetiku, včetně očních linek, řasenek, očních stínů, růží a podkladových make-upů. DEA podle dostupných studií ovlivňuje mužské reprodukční schopnosti, kumuluje se v játrech a ledvinách, může způsobovat toxicitu a je to podezřelý neurotoxin a karcinogen. V kosmetických produktech je v rámci EU použití DEA zakázáno. Ostatní ethanolaminové sloučeniny jsou však povoleny, ačkoli jejich bezpečnost je také zpochybňována. TEA je například podezřelá z karcinogenity, při pokusech na zvířatech měla vliv na rozvoj rakoviny jater.8
Těžké kovy: Olovo, arsen, rtuť, hliník, zinek, chrom a železo se schovávají v celé řadě kosmetických produktů včetně rtěnek, podkladových bází, korektorů či očních linek. Některé z nich se do produktů přidávají záměrně, jiné proniknou důsledkem kontaminace. Vystavení těmto kovům je spojováno s toxicitou reprodukčního, imunitního a nervového systému.9 Vaše dekorativka může přitom obsahovat těžké kovy, aniž byste o tom věděli. Potvrzuje to kanadský průzkum, při kterém se zjistila přítomnost těžkých kovů ve všech náhodně vybraných produktech běžné dekorativní kosmetiky. Žádný z těžkých kovů přitom nebyl uveden ve složení výrobku.10
Používáte dekorativku i po její expiraci? Pozor, množí se v ní nebezpečné bakterie
Vědci z Londýnské univerzity testovali pět různých typů produktů několik měsíců po jejich expirační době. Mezi přípravky byly běžně dostupné tvářenky, podkladové báze či lesky na rty. Přípravky obsahovaly rizikové množství potenciálně nebezpečných bakterií. Vědci nalezli také staphlyoccocus epidermidis, což je bakterie odolná proti antibiotikům.
Dále bakterii propionibacterium, která má na svědomí vznik akné a také enterobacter, který může způsobovat infekci močových a dýchacích cest. Nalezena byla i bakterie enterococcus faecalis. Ta způsobuje meningitidu, která má na svědomí předčasná úmrtí novorozeňat.11
Hazard s přírodou a se zvířaty
Syntetická pižma: Tyto chemické látky zpravidla nejsou uvedeny ve složení výrobku. Schovávají se totiž pod slovíčko parfém. Syntetická pižma se akumulují v přírodě a detekována byla také v lidském mateřském mléce, tělesném tuku a krvi. Dostupné studie ukazují, že mohou narušovat funkci buněk a hormonální systém. Protože jsou jen částečně rozložitelná, jsou všude v našem životním prostředí. Kontaminují vodu, půdu, vzduch i živočichy. Jsou toxické pro vodní organismy a najdeme je také v lidmi konzumovaných mořských plodech. V některých zemích, včetně EU, je používání xylenového pižma v kosmetických produktech zakázáno. Například ve Spojených státech je však používáno bez restrikcí.12
Benzofenony a jejich deriváty: Přidávají se například do balzámů na rty nebo laků na nehty a chrání produkty proti UV záření. Kromě toho, že jsou spojovány s rakovinou a hormonální nerovnováhou, akumulují se v přírodě, kde mohou působit toxicky na vodní živočichy. V EU je použití oxybenzonu v kosmetice regulováno.
A víte z čeho jsou často vyrobené štětečky na nanášení make-upu? Předešlými majiteli štětinek mohou být veverky, norkové, koně nebo kozy. Každoročně jsou pro tyto účely chytány a usmrcovány tisíce zvířat.13
Karmín: To je červené barvivo získané ze samiček broučků pocházejících z Mexika a centrální Ameriky. Používá se často k dobarvení rtěnek nebo tvářenek. Na 0,5 kilogramu barvy se přitom usmrtí přes 70 tisíc broučků.14
Lanolin: Takto honosně se nazývá mazlavá hmota, která pokrývá ovčí vlnu a ochraňuje kůži ovečky před vlhkem. Výrobci ji často přidávají do odličovačů make-upu nebo do rtěnek.15
Šelak (Shellac): Tato látka dodává kosmetice krásný lesk a má zpevňující účinky. Přidává se často do řasenek, očních linek, laků na nehty či na vlasy. Bohužel se ale získává ze sekretu brouka červce lakového, kterým chrání své larvy před nepříznivými vlivy vnějšího prostředí.16
Testování na zvířatech
Každoročně na světě za účelem testování kosmetiky trpí a umírají stovky tisíc zvířat. Těm jsou aplikovány chemické látky do očí, na kůži, jsou nucena je polykat či inhalovat. Testování na zvířatech je přitom nejen velmi krutým, ale také nepříliš spolehlivým způsobem ověřování bezpečnosti a kvality výrobků. Ačkoli je v Evropské Unii od roku 2013 prodej testované kosmetiky zakázán, většina zemí světa ho povoluje bez omezení.17
Suma sumárum. Proč se tedy líbivostem z reklam vyhýbat?
Pod bezchybným make-upem totiž dost možná naříká ztrápená pokožka.
Syntetické látky z běžné dekorativky ji mohou dlouhodobě dráždit, vysušovat a ucpávat její póry, což může vést ke vzniku akné.
Vstřebáváním do těla mohou škodlivé látky způsobovat i vážnější potíže jako je hormonální nerovnováha, reprodukční vady, a dokonce i rakovina.
Některé syntetické ingredience se kumulují v přírodě a ta si s nimi neumí poradit.
Když se zbytky takových zkrášlovačů dostanou do vodních toků, mohou škodit živočichům a narušit celý vodní ekosystém.
Konvenční dekorativka může navíc obsahovat krutým způsobem získané živočišné ingredience nebo být testovaná na zvířatech.
Make-upu se přesto vzdát nemusíte. Jde to totiž i jinak
Pokud se nechcete vylepšené fasády jen tak vzdát, nemusíte. Naštěstí dnes již existuje spousta výrobců, které zajímá víc než jen obsah vaší peněženky. Na srdci mají jak blaho přírody, tak zdraví lidí a hravě zvládají nahradit škodlivé složky z běžných dekorativních produktů zcela přírodními ingrediencemi, bez krutosti na zvířatech. Mezi takovými osvícenými značkami jsme hledali i my v Econea.cz, když jsme se rozhodli rozšířit náš sortiment o nový regál s přírodní dekorativní kosmetikou. A k jakým přírodním pokladům se takoví výrobci dekorativky obrací?
Saze či barvivo z broučků nahrazují přírodními pigmenty z ovoce, čajů či minerálními barevnými pigmenty. Získané jsou z rostlinných zdrojů, a v přírodě se proto zcela rozloží.
Kvalitní přírodní dekorativku poznáte také díky obsahu vybraných rostlinných olejů jako je jojobový, mandlový nebo kokosový.
Make-upy a pudry jsou složené z čistě přírodních minerálů jako je slída či křemen a kvalitních olejů ze semínek slunečnice, mandlí, kakaového či bambuckého másla.
A syntetické parfemace nahrazují vůněmi na přírodní bázi, například z přírodních esenciálních olejů.
Taková dekorativní kosmetika tak obsahuje množství vitamínů a antioxidantů, které pleť zkrášlují na oko, ale také se o ni starají a nevytváří na ní nepropustný film.
Že už se nemůžete dočkat, až se s ní vyfiknete? Následující řádky vás provedou přírodním líčením a dostanete i super tipy na domácí výrobu vlastních šetrných zkrášlovačů. Zrcadla a tváře nastavit. Vzhůru na to. 🙂
Přírodní líčení v devíti snadných krůčcích
Pokud je potřeba, vyčištěnou a hydratovanou pokožku nejdříve sjednoťte podkladovou bází. TIP: Smíchejte zelený jíl a kukuřičný škrob v takovém poměru, aby vám výsledná barva vyhovovala. Zelená barva neutralizuje zčervenání, proto je zelený jíl skvělý ke sjednocení barvy pleti před nanesením make-upu.
Naneste make-up. Vybírat můžete přírodní make-upy tekuté či pudrové. Pokud se cítíte pouze na lehčí krytí, můžete místo klasického make-upu zkusit tónovací hydratační krém.
Zamávejte nedokonalostem. Na zakrytí otravných pupínků můžete použít korektor. Tady je několik odstínů v v tuhé variantě. Matného finiše pak dosáhnete s minerálními pudry.
Na líčka dejte zdravíčka. TIP: Smíchejte kakaový prášek, skořici a prášek z usušené řepy. Množství každého druhu uzpůsobte podle požadovaného odstínu. Pokud nemáte na domácí výrobu čas nebo náladu, skvěle poslouží přírodní minerální bronzery a tvářenky.
Oční víčka zvýrazněte stínem. TIP: Pro pastelově zelený odstín použijte zelený francouzský jíl, kurkumu pro zlatou a pro hnědé stíny je skvělý kakaový prášek.
Pro odvážnější líčení nezapomeňte linky na oči.TIP: Smíchejte 1 lžíci aktivního uhlí, půl lžičky bambuckého másla, lžičku bentonitového (aztéckého) jílu a 2-3 kapky oleje, třeba mandlového nebo kvalitního olivového. Všechny ingredience pečlivě promíchejte. Do vzniklé směsi namočte navlhčený štěteček, jemně otřete. Linii nakreslete na víčko těsně nad řasy.A pokud se s ničím kuchtit nechcete, zkuste hotové tekuté oční linky.
Pročísněte řasy. TIP: Stejnou směs jako na oční linky můžete použít i jako řasenku. K aplikaci použijte omytý štěteček od staré řasenky. Ten navlhčete vodou a poté vložte do směsi. Jemně oklepte a naneste na řasy. Po zaschnutí se řasenka nedrolí a měla by vydržet i teplé dny.18
A kdo se raději přikloní k řasence, která od vás nepožaduje kreativního ducha, Lavera vyrábí různé řasenky.
Pokud je třeba, upravte i obočí.TIP: Dnes je trendy husté obočí, pokud jste takové do vínku nedostaly, můžete mu přidat na intenzitě kakaovým práškem. Stačí do něj namočit štěteček na obočí, oklepat a v malém množství aplikovat mezi chloupky obočí.
A nezapomeňte na rty.
TIP: Ve vodě uvařte nakrájenou řepu. Řepu snězte nebo si ji nechte později k večeři. Vodu z vaření zredukujte do konzistence sirupu. Odstavte a nechte vychladnout. Přelijte do skleničky s roll-on kuličkou a doplňte lžičkou vodky. Pořádně protřepte. Kuličkou nanášejte na rty. Tmavšího odstínu docílíte opakovaným nanesením.
Anebo si pořiďte přírodní rtěnku od ověřené značky. Pokud hledáte méně výrazný tón a především chcete své rty ochránit a hydratovat, můžete zkusit pečující balzámy na rty.
Stejně jako v historii i dnes rozděluje líčení společnost na názorové skupiny. Někdo si bez make-upu nedokáže představit kvalitní život, někdo dává přednost naprosté přirozenosti. Co ale pohání potřebu nanášet si na obličej přípravky, které mění náš vzhled?
Roli zde hraje otázka sebevědomí. Líčení v tomto případě může člověku pomoci k lepšímu vnímání sebe sama, v pěstování sebelásky.
Podle některých průzkumů dává make-up ženám konkurenční výhodu, působí totiž schopněji a důvěryhodněji než ženy nenalíčené.19
To však nemusí platit u žen s výrazným líčením. Studie totiž ukazují, že silně nalíčené ženy nejsou vnímány jako dobré vůdčí osobnosti.20
Zřejmé je také fintění ke zvýšení atraktivity a upoutání pozornosti partnerů.
A jak to máte s líčením vy? Líčíte se často? A jak se cítíte bez make-upu? Budeme rádi, když se s námi podělíte o váš názor. 🙂
Podle psychologických studií dává atraktivita člověku množství výhod. Přitažlivost ale kromě make-upu umíme zvýšit také vlastními emocemi. Dostupné výzkumy (i každodenní zkušenosti) jasně ukazují, že lidé, kteří se usmívají, nás přitahují více. Úsměv tak může mít podobný efekt jako make-up.21
Pro krásu místo nánosu líčidel proto někdy stačí jen povytáhnout koutky úst. A pokud se přece jen rozhodnete sáhnout po zkrášlující kosmetice, vyberte si tu přírodní, která neohrozí vaše zdraví, planetu a další tvory, kteří ji s námi obývají.
Prosíme, sdílejte článek se svými blízkými. Ani oni nemusí pro krásu trpět
Jako slunečnice každý den, otáčíme se za sluncem i my – lidé. Možná patříte k lovcům bronzu, kteří už na začátku jara vytahují lehátka a obnažují kůži slunečním paprskům. Možná jste v týmu alabastrových líček a za sluncem se otočíte jen s kloboukem na hlavě. Všichni ale máme jedno společné, slunci jen tak neutečeme!
V obchodech máme na výběr mezi stovkami lahviček s krémy a spreji, které slibují, že nás slunci jen tak nedají. Jsou ale opravdu účinné? Mohou nám snad také něčím škodit? Které opalovací krémy jsou nejlepší a jak se mazat s čistým svědomím?
Otázek kolem slunění se nám vyrojila spousta. V následujících řádcích si proto na žhavé sluneční téma pořádně posvítíme. Přičichneme ke vzniku opalovacích mazáků, nakoukneme do jejich složení a zjistíme, čím naši pokožku obraňují. Dáme dohromady 8 tipů k bezpečnému slunění. A třemi snadnými kroky si vybereme takový opalovací přípravek, který ochrání naše zdraví i blaho planety. Pojďme na to.
Od spáleného nosu k první lahvičce opalovacího krému
Hora Piz Buin na hranici Švýcarska a Rakouska
První zdokumentované snahy vyrábět a šířit opalovací krémy ve velkém spadají do 30. let 20. století. V roce 1938 při výstupu na horu Piz Buin potrápilo ostré slunce švýcarského studenta chemie Franze Greitera. Nepříjemné popálení ho motivovalo, a brzy tak namíchal svůj první recept na ochranný sluneční krém. Ten po čase přebrala společnost s názvem Piz Buin (dodnes existuje), jejíž jméno připomíná horu, kde Greiterova myšlenka na opalovací krém vznikla.
A co za oceánem? Americké vojáky chránila před ostrým sluncem během 2. světové války červená lepkavá substance. Ukuchtil ji v roce 1944 letec a lékárník Benjamin Green a pojmenoval ji “Red Vet Pet”.
Od 2. světové války i od horského výšlapu Franze Greinera uběhlo mnoho let a počet opalovacích přípravků je dnes dost možná vyšší, než by si kdy Greiner uměl představit. Než ale nakoukneme do lahviček moderních opalováků, pojďme si ujasnit, před čím se to vlastně za vrstvičku opalováku schováváme.
Neviditelný nepřítel. S kým to vlastně bojujeme?
Ultrafialová složka (UV) slunečního záření je elektromagnetické záření s vlnovou délkou kratší než má viditelné světlo. Pro člověka je neviditelné, existují však živočichové (ptáci, plazi a některý hmyz), kteří jej dokáží vnímat. Než se UV záření dostane k naší pokožce, po cestě naráží na několik vrstev zemské atmosféry.
UV záření můžeme z hlediska jeho biologických účinků rozdělit na 3 typy:
UV záření má na člověka ale také pozitivní účinky:
Pomáhá tělu vytvářet vitamin D. Ten v těle podporuje vstřebávání a ukládání vápníku a fosforu, prvků zásadních pro budování kostí. Benefity vitaminu D sahají ale mnohem dál, nejnovější studie hovoří i o jeho pozitivním vlivu na imunitní systém a jeho nedostatek je spojován i s vyšším rizikem onemocnění rakovinou.1
Abychom měli dostatek vitaminu D, stačí pobýt na slunci přibližně 15 minut denně bez ochranných prostředků, tj. s odhalenýma nohama, rukama a obličejem a bez ochranného krému. Samozřejmě ideálně v denním čase, kdy není sluneční intenzita příliš vysoká. Případně lze vitamin D suplementovat.2
UVA: Je dlouhovlnné záření a obvykle nezpůsobuje zčervenání kůže ani popálení. Většina (90-99 %) UV záření, které dopadne na zemský povrch, je tohoto typu.3UVA umí projít do hlubších vrstev pokožky a má na svědomí předčasné stárnutí kůže.4Novější výzkumy však zjistily, že ovlivňuje také svrchní vrstvu kůže. Konkrétně poškozuje hlavní pokožkové buňky zvané keratinocyty, a může tak podnítit vznik rakoviny kůže.5 UVA je přítomné víceméně ve stejné intenzitě od rána do večera, po celý rok a nezastaví ho mraky ani sklo.
UVB: Je středněvlnné záření, které zpravidla způsobuje akutní a chronické poškození kůže jako zčervenání, puchýře a spálení. Z převážné většiny ho pohltí ozonová vrstva. Tvoří 1-10 % UV záření, které dopadá na Zem a poškozuje nejsvrchnější vrstvu kůže. Podle dostupných vědeckých dat hraje klíčovou roli ve vzniku rakoviny kůže. Jeho intenzita se liší podle období, lokality a denního času. Silné UVB záření se objevuje ve vyšších nadmořských výškách a na reflexních površích jako je sníh nebo led (ty odráží až 80 % záření, a paprsky tak dosednou na pokožku hned dvakrát). UVB paprsky nejsou příliš propustné přes sklo.67
UVC: Je krátkovlnné záření a má prokazatelně zhoubné (karcinogenní) účinky na živé organismy. Absorbuje ho ozónová vrstva, a na zemský povrch tak nedopadá.8
Je to tedy UVA i UVB záření, před kterými se musíme mít na pozoru. Při delším pobytu na slunci se vystavujeme riziku předčasného stárnutí pokožky, hrozí také poškození zraku a v nejhorších případech rakovina kůže.9
Před odvrácenou stranou životodárného slunce se tedy často chráníme opalovacími krémy. Ty zuby nehty odrážejí, rozptylují nebo absorbují ultrafialovou složku slunečních paprsků. A jak to zvládají? Na pomoc si berou UV filtry.
UV filtry: Co jsou zač?
Ve většině běžných opalovacích krémů najdeme UV filtry chemické. Jejich šetrnější alternativou jsou pak filtry minerální.10 Pojďme si oba druhy prohlédnout zblízka:
Chemické (organické) filtry:
Chrání nás před sluncem chemickou reakcí, při níž UV záření mění na teplo.
Patří sem například oxybenzon, avonbenzon či oktokrylen.11
Jejich účinek nastupuje zhruba po 20 minutách po aplikaci opalovacího krému.12
Chemické UV filtry snadno degradují, a po čase tak hrozí snížení jejich účinnosti.
Vstřebávají se do pokožky a nedávné studie prokázaly jejich přítomnost v krevním řečišti, v mateřském mléce i v moči.1314
Existuje hypotéza, že působením UV záření na některé chemické látky v opalovacích přípravcích se uvolňují volné radikály. Ty pak mohou reagovat s molekulami lidské pokožky a poškozovat buněčné bílkoviny, lipidy či DNA, a tím iniciovat vznik rakoviny.15
Některé chemické UV filtry jsou tzv. endokrinní disruptory, tedy ovlivňují přirozené funkce hormonů. Mají tedy vliv na plodnost, rozvoj plodu v těle matky a vývoj u dětí. Nejproblematičtější z hlediska lidského zdraví jsou: 4-MBC (4-methylbenzylidin camphor), BP-3 (benzophenon 3, 3-BC, 3-benzilidin camphor), EHMC (2-methylhexyl-4-methoxiccinnamát), EHDPABA (ethylhexyl di- methyl parabenzoová kyselina) a Oxybenzone.16
Minerální (anorganické) UV filtry:
Fungují na povrchu pokožky jako zrcadlo a škodlivé sluneční záření odrážejí. Pokud se použijí ve formě nanočástic, dokáží UV záření také absorbovat.
Používají se velmi stabilní oxidy některých kovů, především oxid titaničitý (titanium dioxide, TiO2) a oxid zinečnatý (zinc oxide, ZnO).
Oxid titaničitý si poradí především se složkou UVB, částečně také se složkou UVA. Oxid zinečnatý chrání před celou šíří UV spektra.
Minerální filtry bez obsahu nanočástic jsou vhodné zejména pro citlivou pokožku, i pro děti. Při správném zpracování jsou totiž netoxické pro náš organismus a blokují UV záření v širokém spektru. Tím, že se do pokožky nevstřebávají, ale působí jako ochranná bariéra na povrchu, nemají alergenní potenciál.
Kosmetickou vadou těchto filtrů, konkrétně u TiO2, je tvorba bílého filmu na povrchu těla.17 U těchto typů filtrů, které se používají v přírodních opalovacích krémech, se tedy bílému filmu na pokožce nelze zcela vyhnout. Stejně jako se před deštěm ukrýváme pod deštník nebo pláštěnku, i před sluncem se musíme za něco schovat. Ať už je to slunečník, košile nebo troška bílého filmu na kůži. 🙂
Většina běžně dostupných opalovacích krémů dnes bohužel obsahuje chemické UV filtry, ke kterým se vztahuje velké množství negativ. Problém tkví v tom, že vliv chemických aktivních látek, nebo jejich směsí, na člověka nebyl ještě dostatečně prozkoumán. Také Americký úřad pro kontrolu potravin a léčiv (FDA) nedávno uznal, že u dvanácti (z celkových šestnácti) aktivních látek v opalovacích přípravcích na americkém trhu neexistují data, která by potvrdila jejich bezpečnost pro člověka.18
Technologický pokrok zkrátka umožnil vytvořit receptury s vysokým ochranným faktorem a s širokou ochranou proti UVA i UVB záření. Výrobci toho však dosáhli také tím, že kombinují dohromady několik aktivních ingrediencí (UV filtrů) a ve vyšších koncentracích než předtím.19
Velká část běžně dostupných opalovacích přípravků tak obsahuje směs chemických látek, které nám místo slibované ochrany mohou vrazit pomyslnou kudlu do zad. Často se na tom podílí právě UV záření, které funguje jako katalyzátor chemických reakcí. Takové opalovací přípravky tak mohou škodit našemu tělu i planetě…
Látky z konvenčních opalovacích přípravků mohou škodit tělu:
Narušují hormonální rovnováhu.
13 z 29 chemických látek v opalovacích přípravcích (což odpovídá 45 %) povolených v USA a v EU má schopnost snižovat plodnost mužů.20 Mezi tyto tzv. endokrinní disruptory patří například: Avobenzon, Menthyl anthranilát (v EU zakázaný), Homosalate, Octyl salicylát, Octocrylen, Benzofenon-1,-2,-3 (BP-1, BP-2, BP-3), 4-methylbenzylidene camphor (4-MBC 4,4-dihydroxybenzophenone), 3-benzylidene camphor (3-BC).212223
Jedna ze složek na černé listině je i oxybenzon, který najdeme ve většině opalovacích krémů na trhu a v moči jej má téměř 99 % Američanů.24
Uvolňují volné radikály a poškozují DNA.
Padimate O (2-ethylhexyl 4-(dimethylamino)benzoate; octyldimethyl PABA): Tato látka má chránit před nepřímým poškozením DNA UV-B zářením. Dle některých zdrojů ale sama DNA nepřímo poškozuje a vykazuje estrogenní účinky.25
Ethylhexyl methoxycinamát (EHMC) označován i jako octyl-p-methoxycinnamate (OMC) nebo Octinoxate: Patří mezi nejpoužívanější UV filtry na světě. Narušuje hormonální rovnováhu lidského těla a má vliv na funkci štítné žlázy. Výzkumníci z Masarykovy Univerzity v Brně zjistili také, že tato látka není pod vlivem ultrafialového záření stabilní a v přeměněné formě může poškozovat DNA buňky člověka.26 EHMC je podezřelý také z neurotoxicity, testování na laboratorních zvířatech 🙁 totiž prokázalo jeho vliv na nervový systém.27
Tento chemický UV filtr představuje velké riziko především u dětí. Jejich kůže vstřebává do těla mnohem více látek než kůže dospělých (nemají ještě tak dokonalou kožní bariéru) a zároveň rychle rostou a rozvíjí se (včetně hormonálního a nervového systému).
Některé sloučeniny hliníku: Bezpečné a povolené pro přírodní kosmetiku jsou alumina (oxid hlinitý, corundum) a hydroxid hlinitý.
Mohou působit rakovinotvorně.
Kůže je největší lidský orgán. V závislosti na typu látky, oblasti a stavu kůže absorbuje 60 – 100 % všeho, co na ni aplikujeme. Proto bychom měli být ostražití, když na sebe cokoliv nanášíme.28
Retinol nebo retinyl palmitát: Jedná se o formu vitaminu A. Výrobci ho často přidávají do opalovacích krémů s odůvodněním, že se jedná o antioxidant, který zpomaluje stárnutí kůže. V kombinaci se slunečním zářením se ale jeho účinky mohou měnit. Testy vypozorovaly rychlejší vznik nádorů a lézí u zvířat ošetřených krémem s vitaminem A a dlouhodobě vystavených slunečnímu záření.
Dráždí nás alergeny.
Methylisolthiazolinon (MI): Tento konzervant je silný alergen a podezřelý je také z neurotoxicity.29
Další časté alergeny v lahvičkách běžných opalováků jsou kromě umělých konzervantů například syntetické parfémy.
A neplechu páchají také v přírodě:
Devastují korálové útesy a znečišťují vodní toky.
Oxybenzon a Ethylhexyl methoxycinamát (EHMC): Obě látky se podílí na znečištění řek a na devastaci korálových útesů (spolu s kyselostí oceánů a rostoucí teplotou).30
Korálové útesy jsou přitom pro mořské ekosystémy klíčové.
Fungují jako útočiště pro 25 % všech mořských živočichů, vyrovnávají podíl CO2 ve vodě a produkují kyslík.31 Právě za účelem ochrany korálů je na Havaji zakázán prodej opalovacích krémů obsahujících oba zmíněné chemické UV filtry.323334
Ohrožují vodní organismy a živočichy.
Pochybné látky a chemické filtry obsažené v běžných opalovacích krémech po slunění splachujeme do vodních toků. Zejména UV filtry jsou převážně látky lipofilní, a mohou se tak kumulovat v tukových tkáních vodních živočichů. Vzhledem k hormonálním vlivům některých filtrů existuje také obava, zda a nakolik mohou tyto látky narušovat endokrinní systém vodních živočichů. Řada UV filtrů považovaných za endokrinní disruptory byla totiž již prokázána v tkáních ryb (BP-3, 4-MBC, EHMC).35
Brrr… Jak se tedy máme chránit před slunečními paprsky bez obav o své zdraví a o blaho vodních tvorů? Nebojte, jde to i bez krémů namíchaných z nebezpečných látek. Pro začátek jsme dali dohromady pár základních pravidel, které váš pobyt na sluníčku zaručeně zpříjemní.
8 pravidel spokojených slunkomilů
Kryjte svou kůži oblečením. A nezapomeňte na pokrývku hlavy.
Noste sluneční brýle. Hledejte na nich označení UV 400. Znamená to, že vás ochrání před slunečním zářením s vlnovou délkou menší než 400 nanometrů, tedy před UVA i UVB zářením.
Pokud to jde, nepobývejte v letních měsících na přímém slunci mezi 11. a 15. hodinou.
Zjistěte, jaký kožní fototyp máte. Třeba tady. Dozvíte se, jak je vaše kůže přirozeně odolná proti slunečnímu záření.
Ochranu opalovacím přípravkem vyžaduje UV index vyšší než 3. Při UV indexu 11 a výš se nedoporučuje vycházet na slunce.36
Vypátrejte aktuální místní UV index. Třeba tu. UV index měří intenzitu UV záření a dává nám jasnější představu o tom, jak bychom se před ním měli chránit.
Pokud jste vystaveni slunci delší dobu, při koupání i při sportu, opakujte aplikaci krému v pravidelných intervalech.
Chraňte svou kůži zevnitř. Dokážete to pomocí stravy bohaté na antioxidanty. Ty totiž “pochytají” volné radikály, které vznikají při slunění a mají moc způsobit poškození buněk. Do svého jídelníčku zařaďte třeba špenát, brokolici, lesní ovoce nebo zelený čaj.
3 domněnky o SPF
Pamatujete si Švýcara Franze Greitera? Toho spáleného vynálezce opalovacího krému? Tak právě on přišel také s klasifikací SPF, a to v roce 1962. SPF (Sun Protection Factor) nebo také LSF (Lichtschutzfactor) vyjadřuje míru ochrany proti UVB záření a jeho uvedení na výrobku je v Evropské Unii povinné.37 Ale pozor:
SPF číslo je spíše ORIENTAČNÍ. Lidé se často domnívají, že SPF faktor udává kolik času můžeme s daným ochranným krémem strávit na slunci, aniž bychom riskovali spálení. Pokud je tedy SPF 10, často se počítá s tím, že po aplikaci krému můžeme na slunci strávit 100 minut a bez něj pouze minut 10. To je ale zjednodušený pohled. Je nutné brát v potaz také typ pokožky, množství aplikovaného krému, denní čas, zeměpisnou lokalitu nebo i druh činnosti, kterou na slunci vykonáváme.38
SPF nevypovídá nic o ochraně proti UVA. Vybírejte proto vždy přípravky, které na obalu jasně komunikují také ochranu proti UVA záření. Pokud je na krabičce uvedeno UVA v kroužku (bez čísla), znamená to, že přípravek splňuje normu EU, která nakazuje, že UVA musí mít faktor alespoň ve výši 1/3 faktoru pro UVB.39
Mezi jednotlivými SPF faktory není překvapivě tak velký rozdíl. Experti na působení SPF uvádějí, že SPF 15 blokuje maximálně 93 % UVB záření, SPF 30 maximálně 97,4 % a SPF 50 maximálně 98 %. Doporučujeme tedy používat faktor SPF 30 a více.
Tak. A jak teď všechny ty informace dát dohromady a najít opalovací přípravek, který neubližuje, ale opravdu pomáhá? Nebojte. Zase taková věda to není. Vyšlapali jsme pro vás cestičku, která vás k tomu správnému opalováku dovede.
3 krůčky k bezpečnému opalováku
Krok 1: Koukejte na složení
Ve složení opalovacích přípravků hledejte co nejvyšší obsah přírodních složek. 100% přírodní složení mají například značky Eco Cosmetics i její nejnovější opalovací řada Ey!, dále laSaponaria nebo Lavera. Minimálně 95 % přírodních ingrediencí obsahují krémy Officina Naturae.
Na obalu vašeho přírodního opalováku hledejte označení UVA. To vám dá jistotu, že vás ochrání před oběma typy UV záření.
Krok 2: Volte minerální filtry
100% přírodní opalovací krém s minerálními filtry Eco Cosmetics
Dnes existují jen dva prokazatelně bezpečné sluneční filtry. Jedná se o minerální filtry oxid titaničitý a oxid zinečnatý.
Opalovací přípravky s oxidem zinečnatým vás ochrání před UVB i UVA zářením.
Druhá bezpečná volba je přípravek s obsahem oxidu titaničitého. Variantu tohoto filtru využívá například značka Officina Naturae, Eco Cosmetics nebo opalovací řada Ey!. Zaručují tak ochranu před UVB i UVA zářením.
Dejte pozor, aby nebyly ve formě nanočástic!
Pozor na nanočástice
Některé aktivní látky v opalovacích krémech výrobci zmenšují do rozměrů menších než 100 nanometrů. Týká se to především minerálních filtrů. Dělají to také proto, aby se krémy lépe roztíraly a nezanechávaly na pokožce bílou stopu. Je tu však jeden zásadní problém. Efekt nanočástic na lidské zdraví není zatím prokazatelně otestovaný. Existuje podezření, že nanočástice způsobují toxicitu vstřebáním kůží. K potvrzení jsou ale nutné další studie.40
Výzkumy na zvířatech 🙁 ukázaly nebezpečí především při vdechnutí nanočástic. Ty se mohou dostat do dýchacího ústrojí, i do krevního řečiště. Používání sprejových přípravků s obsahem nanočástic, kde je riziko vdechnutí vyšší, se proto nedoporučuje. V EU je ostatně prodej opalovacích přípravků ve spreji obsahující nanočástice oxidu zinečnatého i oxidu titaničitého zakázán.41Od roku 2009 musí mít všechny kosmetické produkty s obsahem nanočástic na obalu označení “(nano)”.42
Krok 3: Jistěte to certifikáty
Klid na duši vám pak přinesou ověřené certifikáty. Ty totiž zaručují, že kontrolu přípravků a jejich výrobců za vás provádí přísná komise.
Na lahvičkách hledejte některý z certifikátů od EcoCert, například EcoCert Organic Cosmetic nebo COSMOS Organic.
Rozšířené a kvalitní certifikáty jsou také BDHI, NaTrue nebo CosmeBio.
A důvěřovat můžete také českým ochranným známkám CPK a CPK bio.
Výrobci takových kosmetických prostředků se k bio certifikaci hlásí dobrovolně, podléhají stálé a nezávislé kontrole a v případě porušení pravidel mohou o své certifikáty přijít.
Pokud značka nemá certifikaci, neznamená to však automaticky, že je nedůvěryhodná. Získání certifikátu může být poměrně nákladná záležitost, a zejména některé menší značky si ho proto nemohou dovolit. U nás v Econea se doslova vyžíváme v pečlivé a detailní kontrole složení výrobků a pod drobnohledem zkoumáme i proces výroby. Všechny produkty na našich virtuálních poličkách jsme tak za vás pečlivě prověřili.
Pokud jste rodič nebo občas míváte nějakého špunta na hlídání, učitě vás zajímá, jak správně uchránit před škodlivými slunečními chapadly i ty nejmenší z nás.
V prvních měsících života je naše kůže nejjemnější. Výzkumy uvádí, že ochranná funkce kůže není zcela vyvinutá až do 2 let věku.43 Je to tím, že si ještě nevytvořila všechen melanin – přirozený kožní pigment, který ji do jisté míry chrání. Podle některých studií se riziko vzniku melanomu (zhoubného nádoru) zvyšuje u lidí, kteří se během dětství spálili od sluníčka.44
A proto:
Ale pozor, abyste své ratolesti neoblékali příliš teple. Zvláště v horkých dnech tak u svých drobečků riskujete přehřátí.
Prvních 6 měsíců života chraňte miminko před sluncem co nejvíce. Chraňte ho stínítky, pokožku zahalte oblečením a nezapomeňte na čepičku. Obzvlášť je-li vaše děťátko ve fázi, kdy má na hlavě šest vlasů ve třech řadách, je třeba jeho odhalenou hlavičku chránit před spálením.
Pořiďte svým dětem sluneční brýle s ochranným filtrem proti UVA i UVB záření.
Hledejte pro své děti přípravek hypoalergenní, který nedráždí pokožku.
Mažte je produktem s ochranným faktorem SPF 30 až 50.
Ideálně vybírejte produkty bez parfemace, byť přírodní. Stále je to totiž nejčastější alergen.
Mýtus o voděodolnosti
Úplná ochrana kosmetiky před smýváním ve skutečnosti neexistuje. Ačkoli přípravky, které se chlubí voděodolností, vydrží o něco více, po kontaktu s vodou se jejich vrstva na pokožce zmenšuje. Mažte se proto po každém delším koupání i po větším opocení, například při sportu. Mýtus voděodolnosti potvrdil i Americký úřad FDA. Ten v roce 2011 zakázal používání zavádějících termínu “voděodolný” a “odolný potu” na obalech opalovacích přípravků.46
Kuchtíte si opalováky doma? Tak dejte pozor
Stačí minuta na Pinterestu a vyskočí na vás stovky receptů na domácí výrobu opalovacích přípravků. Jak se to má ale s jejich účinností?
Hlavními hrdiny DIY opalovacích mazáků bývají kokosový nebo olivový olej, ale třeba také olej z mrkvových semínek nebo ze semen malin. Ačkoli směsi rostlinných extraktů a olejů používali k ochraně pokožky už dávné civilizace, domácí výrobu opalovacích přípravků nedoporučujeme. Proč?
Rostlinné oleje zpravidla chrání pouze proti UVB záření. Výjimkou je olej ze semínek malin, ten chrání před UVA i UVB zářením.47
Ochranný faktor (SPF) závisí na kvalitě olejů. A neexistuje způsob, jak si sami doma ověříte, jaký ochranný faktor váš olej má.48Oleje jsou navíc náchylné k oxidaci, která může změnit jejich účinky.
Ochranu své pokožky proto svěřte raději ověřeným přírodním opalovacím produktům. A pokud si kuchtění přece jen nechcete odepřít, ZnO a TiO2 se dají poměrně snadno pořídit i pro domácí výrobu opalovacích přípravků.
Proč se vlastně musíme pořád něčím patlat a dávat pozor na holá ramena? Vždyť naši předkové opalovací krémy neznali a taky to na sluníčku zvládali…
Řádná odpověď by vydala na mnoha stránkovou studii. Když se podíváme stovky tisíc a miliony let zpět, předchůdci moderního člověka žili na území Afriky. K životu na slunci byli přizpůsobeni vyšším obsahem melaninu (ochranného pigmentu) v kůži. S migrací do jiných podnebných pásů, s menší intenzitou slunečního svitu, se obsah tohoto ochranného pigmentu snižoval.
Když se strojem času necháme přenést zpět do současnosti, co vidíme? Osídlili jsme téměř celou planetu. Jeden od druhého se lišíme barvou pleti. Jednoduše jsme se evolucí přizpůsobili prostředí, ve kterém jsme se usadili. To ale stále nevysvětluje, proč nás sluníčko dokáže spálit a onemocnění rakovinou je čím dál běžnější… Co děláme jinak než naši předchůdci? Vyšťourali jsme několik příkladů:
Dožíváme se vyššího věku. Dříve se lidé průměrně dožívali mnohem nižšího věku. Rakovina se tak sice také mohla vyskytovat, ale příčinou předčasného úmrtí byla často spíše infekční onemocnění.
Máme jiný životní styl i způsob oblékání. Lidé neměli ve zvyku trávit dlouhé hodiny opékáním svých obnažených těl na plážích. Při venkovní práci si tělo kryli dlouhými rukávy a nohavicemi. A nedali dopustit na pokrývku hlavy. Alabastrová kůže byla ostatně v mnoha kulturách také znakem vyššího společenského postavení.
Víc cestujeme. Dnes sedneme do letadla a za pár hodin jsme na druhé straně zeměkoule. Ocitáme se tak ze dne na den v lokalitách, na které naše tělo není přizpůsobeno. A spálení jsme tak raz dva.
Chrání nás slabší ozonová vrstva. Díky tomu může na Zem pronikat větší množství UV záření, které nás vystavuje vyššímu riziku poškození pokožky a vzniku rakoviny kůže. Jednou z hlavních příčin úbytku ozonu a vzniku ozonové díry jsou freony.
Tyto halogenové uhlovodíky používané například v chladicích zařízeních, aerosolech nebo čisticích prostředcích se začaly vyrábět ve 30. letech minulého století.
Faktorů může být samozřejmě mnohem více. Klíčové ale je, že my – lidé moderní – bychom se před UV zářením opravdu měli chránit. Zdraví máme jen jedno. Tak ho pořádně opatrujte a myslete u toho i na přírodu a všechny vodní tvory. A pokud jste zvědaví na nejosvědčenější opalováky našich zákazníků, tady jsme je pro vás hezky srovnali:
1. 100% přírodní opalovací krém bez parfemace s SPF 30 od Eco Cosmetics je skvělý pro extra citlivou i dětskou pokožku. A u našich zákazníků patří k absolutním favoritům.
2. Sluneční krém od Eco Cosmetics s výjimečně vysokým faktorem SPF 50+ poskytuje maximální ochranu pro jemnou miminkovskou a dětskou pokožku.
4. 100% přírodní opalovací krém laSaponaria s přírodními minerálními filtry a SPF 15 se díky praktickému dávkovači snadno aplikuje. Je BIO, snadno se roztírá a nezanechává bílé stopy. A vhodný je i pro citlivou pokožku.
5. Dětský opalovací krém bez parfemace, s extra vysokým faktorem SPF 50 od značky Officina Naturae chrání citlivou dětskou i miminkovskou pokožku.
Prosíme, sdílejte článek se svým okolím, aby se i vaši blízcí dokázali před slunem ochránit bezpečně:
Možná si ze školních lavic pamatujete, že chemické procesy jsou základem celého života. Chemické sloučeniny nás obklopují každý den. Některé přitom člověku prospívají, jiné mu mohou pořádně škodit. Jenže… Kdo se v tom má vyznat? Které produkty obsahují příznivé látky a kterým bychom se raději měli vyhnout?
V ideálním světě by se o to za nás měli postarat výrobci. Tak, aby se na trh dostaly jen výrobky, které nám prospívají a jsou šetrné k planetě. O takovém světě v Econea.cz sníme každou noc. Realita je bohužel odlišná. Potenciálně škodlivé látky můžeme objevit na každém rohu. V oblečení, drogerii i kosmetice. Jak si tedy poradit? Jasně. Obklopovat se přírodními produkty. I mezi nimi jsou však rozdíly…
Slovíčko přírodní totiž mnozí výrobci zneužívají. A my si tak můžeme v dobré víře domů přinést lahvičku s rostlinkou na obalu, ale plnou ropných derivátů a jednou kapkou přírodního výtažku.
Obzvlášť u kosmetických přípravků, které si patláme přímo na kůži, je šetrné složení klíčové. Naštěstí ale existují i poctivé značky. Jednu z nich vám dnes představíme. Jmenuje se Kvitok a do puntíku rozumí tomu, co naše tělo opravdu potřebuje.
Kvitok. Propojení vědy, přírody a vášně
Martina, zakladatelka značky Kvitok
Příběh této slovenské přírodní značky začíná v laboratoři. Oblečená do bílého pláště v ní stojí Martina, studentka lékařské a chemické fakulty. Rozhlíží se kolem a uvědomuje si, s kolika škodlivými látkami se setkává i za zdmi výzkumné pracovny, v každodenním životě.
Díky svému studiu dobře rozumí fungování lidského těla a noří se do souvislostí mezi vlivem konkrétních chemických sloučenin a naším zdravím.
Lidský organismus je kompletní celek, který od vnějšího prostředí odděluje kůže. Kůže je tak největším orgánem lidského těla. Každý den naše pokožka odolává bakteriím, virům a škodlivým látkám. Zároveň se podílí na odstraňování odpadových látek z těla. Proto je péče o pleť nesmírně důležitá.
Netrvá dlouho a Martina se rozhoduje, že se nebezpečné látky pokusí ve svém životě eliminovat. A začíná tím, co si maže přímo na kůži, kosmetickými produkty.
Své poznatky přetavuje do tvorby receptur. Logicky promyšlených a přírodních. S těmi experimentuje doma a vyrábí své první šetrné produkty.
Z osobní záliby se ale rázem stává hluboká vášeň a životní poslání. Martina v sobě nachází touhu přispět krásnější pokožce nejen výrobou kvalitní kosmetiky, ale i pochopením propojenosti kůže s celým organismem. Velkou podporu a zapálení pro věc s ní sdílí i její nejbližší rodina. A tak jim pod rukama vzniká Kvitok.
Tvorba receptur jako nikdy nekončící studium: Možná si říkáte, že si takovou kosmetiku můžete vyrobit i sami doma. Pár lžic kokosáku a několik kapek éteráku… Narozdíl od nás laiků, jsou ale Martiny znalosti o míle napřed. Kromě poznatků ze studia medicíny a chemie, se Martina vzdělává na dennodenní bázi. Dálkově studuje na zahraniční škole přírodní bio kosmetiky a nepřestává zkoumat jednotlivé látky a jejich působení na naši pokožku a organismus. Každá její receptura je promyšlená a složená tak, aby podporovala přirozené funkce naší pokožky.
Název své značky Martina odvodila z latinského výrazu “síla přírody”. Při její výrobě se totiž spoléhá především na přírodu a její dary. Umělým emulgátorům, barvivům, konzervantům či syntetickým parfémům, které pro nás nejsou přirozené a našemu tělu škodí, se tak vyhýbá velkým obloukem. Co tedy do svých lahviček ukrývá?
Kvalitní a bezpečné suroviny:
Martina a její tým věří v sílu jednoduchého a kvalitního složení, které je zároveň přirozené pro naši pokožku. Používá tedy jen suroviny s certifikáty kvality a bezpečnosti.
Mnoho ľudí si myslí, že si vo vlastnej záhrade pestujem bylinky, ktoré používam aj pri výrobe. Bohužiaľ, takto to nefunguje, pretože aj pestovateľ musí byť z hľadiska legislatívy kontrolovaný, aby daná surovina spĺňala všetky kvalitatívne požiadavky. Ak niekto pestuje vlastnú zeleninu a ovocie na záhradke pri hlavnej ceste, je to síce handmade, ale neznamená to, že kvalita je lepšia, ako z obchodu.
Esenciální oleje:
Namísto syntetických parfémů používají esenciální oleje. Kombinují je primárně podle jejich účinků. Ale vždy s citem a tak, aby vznikl produkt se slíbeným efektem a příjemnou vůní.
Ingredience bez palmového oleje:
Produkty od Kvitku dále neobsahují žádný palmový olej ani jeho deriváty. A to je i ve světě vysoce kvalitní přírodní kosmetiky vzácný úkaz. Není jednoduché toho dosáhnout. Některé suroviny totiž mohou být vyrobeny z různých olejů a jejich dodavatelé obvykle nejsou schopni poskytnout 100% garanci, že se deriváty palmového oleje v ingrediencích nevyskytují. I proto je Kvitok jedinečný.
Netestované látky:
Žádné z produktů ani použité suroviny navíc nejsou testované na zvířatech. Také všichni dodavatelé, se kterými spolupracují, garantují netestování a sdílejí stejné cíle. A co víc?
Čerstvost nade vše a speciální ingredience navíc
Veškeré produkty od Kvitku se od těch konvenčních liší také tím, že neobsahují žádné konzervanty. Datum spotřeby je proto kratší. Pohybuje se od 6 do 15 měsíců od data výroby, přičemž u většiny produktů je to 12 měsíců. Výjimkou jsou šampony, u kterých je to až 18 měsíců. Přípravky vyrábí v menších sériích, aby k zákazníkům dorazily v co nejvyšší možné kvalitě a co nejčerstvější.
První zkušenost s kosmetikou Kvitok mě nadchla! Růžová voda je pro mou pleť naprosté blaho a v létě se mi moc osvědčil olej po opalování. Takže jsem neodolala a rozšířila sortiment o šípkový olej a šípkový peeling. Opět mohu pouze doporučit. Kromě krásného designu jsou výrobky Kvitku opravdu vymazlené, nádherně voní a zanechávají za sebou blaženou pleť.“ Tereza z Prahy
Do každé lahvičky pak přidávají navíc jednu speciální ingredienci. Možná tu nejdůležitější ze všech. Lásku. Martina totiž svoji práci miluje a bere ji jako poslání. Přestože Kvitok již dávno není malým, začínajícím podnikem, Martina dodnes osobně dohlíží na celý proces výroby. Tak, jak to bylo na samém počátku jejího podnikání. Nedopustí, aby se na trh dostal výrobek, který něco postrádá. Její pečlivost a vášeň je cítit z každé lahvičky.
Znáte nejdůležitější princip péče o pleť? Kvitok ano
Martina i její kolegové usilují o vývoj kosmetiky, která je v harmonii s pokožkou těla. Kůže má sama o sobě velmi efektivní samočistící schopnosti. Vytváří si ochranný film, který ji brání před vlivem vnějších nepříznivých faktorů, ale i před dehydratací. My, lidé, ale tuto ochrannou schopnost pokožky sami často sabotujeme. Buď svou kůži zatěžujeme zevnitř, a to nesprávnou životosprávou. Anebo zvenku, špatně zvolenými čisticími či kosmetickými produkty.
Velká spousta běžně používané kosmetiky totiž cenný, ochranný štít naší pokožky narušuje a odstraňuje. Jsou to například mýdla a některé čističe obsahující méně šetrný druh tenzidů (povrchově aktivních látek). Z pokožky dovedou perfektně odstranit nečistoty, ale i veškerou mastnotu, tedy i tuto ochrannou bariéru.
Dlouhodobé používání nesprávných šamponů, sprcháčů a jiných mydlivců tak může způsobit i závažné potíže. Pocit stažené pleti, vysušení, zčervenání či naopak nadměrné maštění jsou první varovné signály. Po nich se rozjíždí kolotoč problémů. Oslabená kůže je náchylná ke vzniku alergií, ekzémů, lupénky, zánětů a dalších podobných nepříjemností.
V Kvitku si toho jsou moc dobře vědomi. Při výrobě receptur se tak vždy drží základního pravidla – zachování přirozeného ochranného filmu pokožky.
Ochranný film pokožky: Jde o hydrolipidovou vrstvu (emulzi) tvořenou směsí lipidů, olejových sekretů mazových žláz, keratinocytů, aminokyselin, potu a jeho složek (voda, kyselina mléčná, močovina, anorganické soli,…). Je to dynamická struktura s množstvím aktivních enzymů a bakterií. Tato vrstva pomáhá pokožce udržet pH 4,5-6, které je slabě kyselé a je potřebné pro správnou funkci kůže. Ta je potom zdravá, zářivá a pružná.
Její tvorba je řízena hormony cirkulujícími v krevním oběhu, a zejména v čase puberty se výrazně aktivuje. Důležitou úlohou ochranného filmu je zabezpečení regenerace. Kůže se rychleji hojí a zůstává bez poranění. Když tento film narušíme, pokožka zůstává jistý čas bez ochrany. U zdravé pokožky se film přirozeně obnovuje za cca 2-4 hodiny, věkem se však tento interval prodlužuje.1
Receptury vymazlené pro zdraví pokožky
Šlehaný tělový krém Bezstarostné ráno Kvitok
V Kvitku proto používají jen rostlinné tenzidy, které kůži nadměrně nezatěžují. Najdete je například v jejich tuhých šamponech nebo ve sprchových krémech. Tam však základní složkou není voda, jako u běžných sprchových gelů, ale mandlový olej. Ten předchází vysušení pokožky, a krém tak celkově působí velmi jemně.
A jak je to s pletí na obličeji? Ta je mnohem delikátnější než na zbytku těla, a vyžaduje proto ještě šetrnější péči. Voda bohužel dokáže odstranit jen vnější nečistoty jako je prach.
Jen kosmetika ale zázraky nedělá. Kvalita pokožky je totiž odrazem také vnitřního stavu našeho těla. Když se o sebe dobře staráme, i pokožka vypadá a funguje dobře. Měli bychom si tedy dávat pozor také na kvalitní a zdravou stravu, pravidelný pohyb i dostatek odpočinku.
Na pokožce se však nacházejí také látky rozpustné v tucích. Jde většinou o nečistoty vyloučené z organismu kůží nebo zbytky dekorativní kosmetiky. Ty je nutné rozpustit v olejové složce. Pokud by totiž zůstaly na pokožce, mohou ucpat póry. Tato místa jsou pak náchylná ke vzniku zánětů a akné. Pokožka se zanesenými póry navíc nemá šanci vstřebat žádné kosmetické přípravky. Na nesprávně očištěnou pleť si pak můžeme patlat co chceme, ale efekt se stejně nedostaví.
Proto se v Kvitku při výrobě přípravků na čištění pleti obrací právě na oleje. Používají přitom výhradně rostlinné oleje, které mají pro pokožku skutečné přínosy díky obsahu mastných kyselin.
Všechny produkty, od krémů a šamponů až po deodoranty, jsou 100% přírodní, a tedy zcela neškodné a rozložitelné. A na ekologii myslí i při balení produktů a zásilek:
Kde je to možné, balí produkty do papírových krabiček a skleněných lahviček.
Některé výrobky, jako jsou citlivé pleťové krémy, nemohou přijít do styku s vodou či vzduchem, a vyžadují tak speciální balení. Pro ně používají dávkovače. Ty nejnovější, do kterých balí například odličovací mléko nebo sprchové gely, jsou z recyklovatelného plastu. Hoďte je proto do žlutého kontejneru na plasty a recyklační firmy se jich už ujmou.
Šetrní jsou i při balení a odesílání produktů. Řídí se heslem: “Pro jednoho odpad, pro druhého poklad.” Jako výplň balíčků, které nám s produkty od Kvitku přijdou, používají dřevěnou vlnu. Ta se dá lehce zkompostovat, využít jako podestýlka pro domácí zvířátka nebo i pro dekoraci.
Tak. To je Kvitok. Je opravdu neobyčejný, co říkáte? Představuje promyšlené propojení vědy, přírody a aromaterapie. Bez ostychu si troufáme říct, že v přírodní kosmetice prosekává cestičku zcela novému přístupu k péči o pokožku. Komplexnímu. Který se pídí po příčinách kožních neduhů, rozumí lidskému tělu a zároveň využívá nejnovější vědecké poznatky.
Automaticky to totiž neznamená, že takto vyrobené materiály jsou rozložitelné, tedy biodegradabilní. Respektive, rozložitelné v krátkém časovém úseku. Záleží na výrobci, z čeho přesně bioplast vyrobí a zda jeho dlouhou dobu rozkladu spotřebitelům jasně přizná.
Automaticky to totiž neznamená, že takto vyrobené materiály jsou rozložitelné, tedy biodegradabilní. Respektive, rozložitelné v krátkém časovém úseku. Záleží na výrobci, z čeho přesně bioplast vyrobí a zda jeho dlouhou dobu rozkladu spotřebitelům jasně přizná.
5 kroků k bezpečně voňavému životu
Ačkoli tedy existují zákonná opatření a limity, bambusové nádobí stále zahaluje opar nejasností. Existuje proto riziko, že se i k vám do domácnosti dostanou “bambusové” produkty, které mohou mít negativní vliv na vaše zdraví.
Zda produkty s obsahem syntetické pryskyřice budete dále pořizovat a používat je na vás. My v Econea ale nechceme prodávat nic, za co sami nedáme ruku do ohně. Naším hlavním záměrem je, abyste na našem e-shopu našli vždy jistotu. A zdravotní i ekologickou nezávadností některých bambusových výrobků si jisti nejsme. Při rozhodování jsme se nakonec jednoduše zeptali sami sebe, které výrobky bychom s klidem sami používali a které nikoliv. Z toho nám vyplynulo několik závěrů:
Výrazný make-up se probojoval na výsluní až když se Benátky staly módní Mekkou světa. Novým trendem bylo dosažení bílého vzhledu pleti, k čemuž se používala tzv. benátská běloba.
Pod bezchybným make-upem totiž dost možná naříká ztrápená pokožka.
Ultrafialová složka (UV) slunečního záření je elektromagnetické záření s vlnovou délkou kratší než má viditelné světlo. Pro člověka je neviditelné, existují však živočichové (ptáci, plazi a některý hmyz), kteří jej dokáží vnímat. Než se UV záření dostane k naší pokožce, po cestě naráží na několik vrstev zemské atmosféry.
Je to tedy UVA i UVB záření, před kterými se musíme mít na pozoru. Při delším pobytu na slunci se vystavujeme riziku předčasného stárnutí pokožky, hrozí také poškození zraku a v nejhorších případech rakovina kůže.
Chemické (organické) filtry: 
Existuje hypotéza, že působením UV záření na některé chemické látky v opalovacích přípravcích se uvolňují volné radikály. Ty pak mohou reagovat s molekulami lidské pokožky a poškozovat buněčné bílkoviny, lipidy či DNA, a tím iniciovat vznik rakoviny.
Minerální (anorganické) UV filtry:
Při správném zpracování jsou totiž netoxické pro náš organismus a blokují UV záření v širokém spektru. Tím, že se do pokožky nevstřebávají, ale působí jako ochranná bariéra na povrchu, nemají alergenní potenciál.
Technologický pokrok zkrátka umožnil vytvořit receptury s vysokým ochranným faktorem a s širokou ochranou proti UVA i UVB záření. Výrobci toho však dosáhli také tím, že kombinují dohromady několik aktivních ingrediencí (UV filtrů) a ve vyšších koncentracích než předtím.
Mezi tyto tzv. endokrinní disruptory patří například: Avobenzon, Menthyl anthranilát (v EU zakázaný), Homosalate, Octyl salicylát, Octocrylen, Benzofenon-1,-2,-3 (BP-1, BP-2, BP-3), 4-methylbenzylidene camphor (4-MBC 4,4-dihydroxybenzophenone), 3-benzylidene camphor (3-BC).
Výzkumníci z Masarykovy Univerzity v Brně zjistili také, že tato látka není pod vlivem ultrafialového záření stabilní a v přeměněné formě může poškozovat DNA buňky člověka.
Vzhledem k hormonálním vlivům některých filtrů existuje také obava, zda a nakolik mohou tyto látky narušovat endokrinní systém vodních živočichů. Řada UV filtrů považovaných za endokrinní disruptory byla totiž již prokázána v tkáních ryb (BP-3, 4-MBC, EHMC).
Pamatujete si Švýcara Franze Greitera? Toho spáleného vynálezce opalovacího krému? Tak právě on přišel také s klasifikací SPF, a to v roce 1962. SPF (Sun Protection Factor) nebo také LSF (Lichtschutzfactor) vyjadřuje míru ochrany proti UVB záření a jeho uvedení na výrobku je v Evropské Unii povinné.
Výzkumy na zvířatech 🙁 ukázaly nebezpečí především při vdechnutí nanočástic. Ty se mohou dostat do dýchacího ústrojí, i do krevního řečiště. Používání sprejových přípravků s obsahem nanočástic, kde je riziko vdechnutí vyšší, se proto nedoporučuje. V EU je ostatně prodej opalovacích přípravků ve spreji obsahující nanočástice oxidu zinečnatého i oxidu titaničitého zakázán.
Pokud jste rodič nebo občas míváte nějakého špunta na hlídání, učitě vás zajímá, jak správně uchránit před škodlivými slunečními chapadly i ty nejmenší z nás.
Hlavními hrdiny DIY opalovacích mazáků bývají kokosový nebo olivový olej, ale třeba také olej z mrkvových semínek nebo ze semen malin. Ačkoli směsi rostlinných extraktů a olejů používali k ochraně pokožky už dávné civilizace, domácí výrobu opalovacích přípravků nedoporučujeme. Proč?
Proč se vlastně musíme pořád něčím patlat a dávat pozor na holá ramena? Vždyť naši předkové opalovací krémy neznali a taky to na sluníčku zvládali…
2. Sluneční krém od Eco Cosmetics s výjimečně vysokým faktorem SPF 50+ poskytuje maximální ochranu pro jemnou miminkovskou a dětskou pokožku. 
Slovíčko přírodní totiž mnozí výrobci zneužívají. A my si tak můžeme v dobré víře domů přinést lahvičku s rostlinkou na obalu, ale plnou ropných derivátů a jednou kapkou přírodního výtažku.
Tvorba receptur jako nikdy nekončící studium: Možná si říkáte, že si takovou kosmetiku můžete vyrobit i sami doma. Pár lžic kokosáku a několik kapek éteráku… Narozdíl od nás laiků, jsou ale Martiny znalosti o míle napřed. Kromě poznatků ze studia medicíny a chemie, se Martina vzdělává na dennodenní bázi. Dálkově studuje na zahraniční škole přírodní bio kosmetiky a nepřestává zkoumat jednotlivé látky a jejich působení na naši pokožku a organismus. Každá její receptura je promyšlená a složená tak, aby podporovala přirozené funkce naší pokožky.
Ingredience bez palmového oleje:
Netestované látky:
Jde o hydrolipidovou vrstvu (emulzi) tvořenou směsí lipidů, olejových sekretů mazových žláz, keratinocytů, aminokyselin, potu a jeho složek (voda, kyselina mléčná, močovina, anorganické soli,…). Je to dynamická struktura s množstvím aktivních enzymů a bakterií. Tato vrstva pomáhá pokožce udržet pH 4,5-6, které je slabě kyselé a je potřebné pro správnou funkci kůže. Ta je potom zdravá, zářivá a pružná.
