Jak jste si už možná všimli, začali jsme spolupracovat s Renatou Ježkovou, která v rubrice Zelený kat vynáší své verdikty o produktech. Kdo je Renata, co má profesně za sebou, čemu se věnuje, jak se dostala k přírodním produktům, k ekologii a jak vybírá produkty pro sebe a své blízké? To vše a mnohem víc se dozvíte v dnešním rozhovoru. 

Jak jste se stala Zeleným katem pro Econea.cz?

K tomu došlo zvláštní souhrou okolností. Díky své předchozí práci se už nějakou dobu známe s Luciánem a protože ho považuji za jednoho z nejlepších marketérů, co jsem potkala, tak ho občas poprosím o konzultaci. V tomto případě šlo o můj nový web a mezi řečí jsem se zmínila, že se chci postupně stáhnout ze všech svých aktivit, co souvisejí s přírodní kosmetikou, protože se ten trh poslední dobou proměnil tolik, že už se v tom necítím komfortně. Třeba zrovna u marketingu už prakticky nevidím rozdíl mezi mezi přírodním sektorem a konvencí. A on se mi za pár dní ozval s tím, že mu to přijde škoda, abych ty zkušenosti a znalosti, co mám, nevyužívala. A jestli  by pro mě byla schůdná nějaká spolupráce s Econeou. Což mě trochu překvapilo, protože jsem na adresu Econea.cz byla občas dost kritická a párkrát jsme se proto s Pavlem a Martinem někde střetli. Ale když jsme se pak společně sešli, dospěli jsme k názoru, že by bylo zajímavé to zkusit. Zelený kat je tedy takový experimentální projekt, který mi vlastně Econea.cz ušila na míru, abych je nemusela kritizovat někde pokoutně na socnetech, ale měli to pěkně pohromadě u sebe na webu. 🙂 V rubrice Zelený kat vyjadřuji své názory a myšlenky, ne názory společnosti Econea.cz.

Jak tato spolupráce probíhá?

Idea je taková, že dostanu produkt, který ze svého pohledu zhodnotím. Protože mě Lucian zná a měl představu, jak takové moje “hodnocení” občas vypadá, pojmenoval rubriku Zelený kat. 🙂 Nemá to být klasická recenze, ale spíš hlubší pohled někoho zvenčí, kdo se takovými věcmi zabývá intenzivněji než běžný zákazník a není součástí Econea.cz. Zatím nevíme, co se stane, až dostanu produkt, který mi bude připadat problematický, ale myslím, že to brzy zjistíme. 🙂 Můj záměr je vnuknout lidem myšlenku, že při výběru produktu není potřeba do toho dát “srdíčko”, ale hlavně mozek. Že i ten nejupřímněji míněný záměr nebo produkt může být pouze průměrný, s nesmyslným poměrem cena/kvalita nebo vyloženě neumětelský průser. A že je prima to umět rozpoznat, protože až pak je moje rozhodnutí pro nákup skutečně informované a vyberu si, co je pro mě nejlepší. Což nevylučuje, že svým nákupem můžu podpořit někoho, kdo třeba není úplně nejlepší nebo se to teprve učí, protože je mi prostě sympatický. Ale nebudu se pak tvářit, že mám to nejlepší, co lze objevit. Ale k tomu mi informace, které mi dává prodejce nebo výrobce, prostě nikdy stačit nebudou. Já nechci nikomu říkat, co si má nebo nemá koupit. Chci, aby lidé o svých volbách začali víc přemýšlet, zajímali se, hledali informace, lezli výrobcům a prodejcům do kuchyně… Nechci dávat odpovědi, chci provokovat otázky. Aby se nespokojili s tím, že se nad tím někdo na fejsbuku rozplývá a posílá pozitivní energii.

Ve “verdiktech” Zeleného kata se věnujete především složení produktů a jejich působení. Co máte v tomto oboru profesně za sebou?

Co se týče složení produktů, tam je spíš důležité, co mám za sebou neprofesně. Letos mi bude 45 a v bylinkách a kosmetice jsem se začala šťourat už někdy na základce, jakmile jsem víc přičichla k biologii a organické chemii. Jsem marnivá a kosmetiku miluju. Zároveň ale myslím dost analyticky, takže jsem vždycky chtěla vědět, proč by to mělo fungovat tak, jak se na obalu tvrdí. Co v tom produktu působí na vrásky nebo proti mastné pleti a jestli ta látka ten potenciál skutečně má. Testovala jsem kosmetiku jak divá, jen z čistého zájmu, abych viděla ten efekt. A ještě víc četla a hledala informace. Začala jsem samozřejmě s konvencí, v té době se navíc otevřely hranice, takže najednou měl člověk na dosah i všechny ty Diory a Chanely. Ale jelikož jsem atopik, byť ne moc těžký, musela jsem vždycky brát v potaz právě vliv na zdraví. Nikdy jsem nebyla ten typ, co se může namazat čímkoliv a vypadá pořád skvěle. I proto jsem už před více jak deseti lety přešla kompletně na přírodní kosmetiku. Ale vždycky to pro mě byl vlastně koníček, moje okolí se k mému zájmu o kosmetiku stavělo dosti pohrdavě. Takže mě dlouho nenapadlo, že by to pro mě mohla být příležitost i pracovně. Až před šesti lety, kdy jsem měla za sebou něco jako totální zborcení všech svých životních jistot, mě napadlo, že když už je všechno tak blbě, tak bych to možná mohla trochu vylepšit tím, že se začnu věnovat tomu, co mě opravdu zajímá, čemu věnuju nejvíc energie a co možná i nejlíp dovedu – tedy kosmetice, psychosomatice a zdravému životnímu stylu. Postupně jsem spolupracovala s více výrobci a prodejci přírodních produktů u nás, většinou jako produktový manager, školitel nebo marketér. Dokonce po světě běhají tři produkty, ke kterým jsem dělala recepturu a mám z toho obrovskou radost. Vyloženě do výroby jsem se nikdy nedostala tolik, jak bych ráda, ale i proto, že to chce celého člověka a já se přece jen chtěla vždycky věnovat hlavně té psychosomatické terapii a přírodní péči o zdraví.

Podle čeho si vybíráte produkty pro Vás, Vaši rodinu a domácnost?

Já jsem strašně vybíravá. 🙂 Tím, jak jsem se dostala “za oponu”, jsem dost vystřízlivěla a zjistila, že není všechno levandule, co je fialové. Že kontrolní mechanismy nejsou tak úžasné, jak si zákazník myslí a že i přírodní kosmetika je byznys, kde jde hodně lidem primárně o rychlý zisk a neštítí se skoro ničeho. Pro péči o pokožku si vybírám z 99% věci od lidí, které osobně znám nebo znám alespoň podrobnosti z výroby. Doplňky stravy to samé, tam navíc sleduju i odbornost toho, kdo to vyrábí, jak o věcech informuje a jestli nevypouští nějaké bludy. Případně dám na doporučení někoho, komu opravdu věřím. Občas udělám kompromis u ekodrogerie a koupím něco běžně dostupného, ale tam zas velmi pečlivě sleduju složení, protože jsou složky, které tolerovat odmítám.

Ekologie je hodně široký pojem. Co pro Vás znamená žít ekologicky?

Pro mě je základem “ekologického žití” vědomí souvislostí. Nikdo není ostrov a vše, co dělám nebo děláme, má mnoho důsledků, protože se pohybujeme v síti a propletenosti vzájemných vztahů. Takže i věc, která se na první pohled jeví jako prospěšná, může ve finále napáchat víc škody než užitku. Znamená to pro mě hlavně používat kritické myšlení a konstantní kladení otázek, jak sama sobě, tak okolí. Chci znát souvislosti a pozadí. Ve vztahu k ekologii by nás měla zajímat především rovnováha, harmonie a tím pádem udržitelnost. Je spousta “ekologických” konceptů, které jsou velmi krásné, ale naprosto neudržitelné, pokud by se praktikovaly plošně.

Studovala jste filozofii, antropologii a pedagogiku. Jaká byla vaše cesta k psychosomatickým terapiím, koučinku a mentoringu, kterým se dnes věnujete?

Já jsem k tomu tak nějak vždycky směřovala. Dnes bych řekla, že jsem studovala velmi sebeřízeně. 🙂 Dost jsem hřešila na to, že jsem se vždycky dostala, kam jsem chtěla, takže jsem neměla žádné zábrany něco opustit a začít jinde. Sice jsem kvůli tomu dost bojovala s rodinou, ale mně osobně to dávalo velký smysl a každému bych přála tu možnost osahat si na univerzitní úrovni to, co ho právě zajímá a vybírat si a rozšiřovat znalosti podle svých momentálních potřeb. Otevřelo mi to dveře i tam, kde jsem vůbec netušila, že by nějaké mohly být. Sice jsem kvůli tomu studovala docela dlouho (a pak už to samozřejmě i platila) a mohla jsem za tu dobu udělat třeba nějakou hezkou právnickou kariéru, kdybych si vybírala jinak, ale já byla vždycky trochu divná v tom, že mě to moc nelákalo. Taky hrálo roli to, že jsem na VŠ šla v polovině 90.let a ta euforie z toho, že se může učit, číst a vydávat, co se dříve nesmělo, byla úžasná. Speciálně na té filosofii, kterou jsem šla studovat hned po gymplu, byla naprosto jedinečná atmosféra.

Psychosomatika v tom pojetí, jak ji chápeme dneska, vychází z myšlenek C.G.Junga, kterého jsem začala číst už na gymplu a přivedl mě právě k čisté filosofii. Filosofie totiž zkoumá hlavně duši a bez filosofie by žádná psychologie nikdy nebyla. Antropologie a pedagogické směry se zase věnují jiným aspektům člověka. Psychosomatika se snaží vrátit ke komplexnímu vnímání člověka, neoddělovat tělo od duše, vnímat a brát v potaz vliv okolí na tyto obě složky. Takže cokoliv o člověku je naprosto perfektně k věci a jen vám to rozšíří obzor. Ale cesta k tomu, co dělám dnes, byla dlouhá a klikatá, ale mám díky tomu teď širší záběr, protože ty zkušenosti, co naberete, vám hodně pomůžou.

Své děti učíte už 5 let doma, protože jste při studiu na pedagogické fakultě odhalila slabiny vzdělávacího systému. Co Vám to jako rodině přineslo a přináší?

Odhalila asi není správné slovo, ale došly mi souvislosti, nad kterými jsem dřív neuvažovala. Je to jako s tou kosmetikou – když věci nahlédnete zevnitř, dost to změní váš názor na ně. Takže můžu říct, že mě některé věci dost nepříjemně překvapily. Ale k domácímu vzdělávání nás přivedlo víc věcí, než jen moje nedůvěra ve kvalitu vzdělávacího systému, i když to byl ten největší důvod. Jako rodině nám to přineslo daleko větší soudržnost. Myslím si, že ta nukleární rodina, tedy máma, táta (dvě mámy, dva tátové, prostě dva dospělí 🙂 ) plus děti a nikdo další v okolí, je dost křehká jednotka. Když pak začnete dávat děti ve třech letech do školky, v šesti jdou do školy, do toho kroužky, práce rodičů a jiné aktivity, tak vám jako rodině zbývají možná tak víkendy. Není pak snadné to nějak energeticky a lidsky sladit, pořád reagujete na nějaké podněty zvenčí, něco vám do toho života zasahuje… Zatímco když si necháte děti doma, tak jste sžití daleko líp, je to takové klidnější. Ale možná mi to tak přijde i proto, že jsem introvert a nemám ráda, když mi vnější svět příliš ruší moje kruhy. 🙂 Ale jistě vím, že naší rodině to jako celku velmi prospělo a neměnila bych.

Co je nezpochybnitelné, je ten zdravotní aspekt. Dítě, které je doma, se vyspí podle potřeby, jí doma uvařené (a většinou i docela zdravé) jídlo, tráví hodně času venku, většinu času je v emocionálně bezpečném prostředí… Protože se přesně těmito věcmi zabývám, tak mi to logicky přijde důležité a ve výchově to akcentuji.

V rozhovoru pro Psychologie.cz jste sdělila mnoho předností domácího vzdělávání, má to podle Vás i nějaké nevýhody?

Samozřejmě, jako všechno, ale bylo by hezké, kdyby ne. 🙂 Může to dost ovlivnit vaši ekonomickou situaci, protože jeden z rodičů nikdy nefunguje v práci na fulltime. Nesete plně zodpovědnost za to, co se děje, takže pokud se vám nelíbí, co vaše dítě dělá, padá to jen na vaši hlavu a vy to taky musíte řešit. Dítě vám velmi promptně odzrcadlí všechny vaše strachy a nejistoty a je na vás, jak se s tím poperete. A v neposlední řadě – hledat vhodnou a vstřícnou školu pro domácí vzdělávání je pořád docela náročné. Škola totiž mezi žáky nerozlišuje, nemůže nabrat domškoláků, kolik chce, nemůže překročit svoji kapacitu, byť tam ty děti fyzicky nechodí. Je dost dobrých škol, které domškoláky nemají, protože prostě mají plno na běžnou docházku. Přidejte k tomu, že na domškoláka dostává škola nižší příspěvek od státu a logicky vám dojde, že se o ně některé školy zrovna neperou. A to není všechno. Není to prostě ta snazší cesta, jak by se mohlo na první pohled zdát. Ale je svobodnější a někomu to prostě za ty komplikace stojí.

Mnoho rodičů je teď v netypické situaci kvůli uzavření škol – takhle ale domácí vzdělávání nevypadá, podle Vás je to hybrid mezi distanční výukou a krizovým managementem náročný pro všechny. Některé rodiny naopak zjistily, jak jim dělá dobře být spolu. Co byste doporučila rodičům, kteří o vzdělávání svých dětí doma uvažují?

Aby se začali o věci zajímat daleko aktivněji, než byli zvyklí. Aby si ujasnili, co pro sebe a svoje děti chtějí, co jsou jejich priority a nečekali pasivně, co jim škola nabídne. Aby si našli školu klidně přes půl republiky, pokud jim bude vyhovovat, protože to za to stojí. A aby se nebáli. Chtít vychovávat svoje dítě po svém, způsobem, který považuju za správný a nechtít přijmout standardizované řešení, není žádný zločin. I když je pořád ještě dost lidí, co na vás takhle budou koukat a legislativa taky není zrovna na vaší straně.

Současná situace nutí hodně lidí k přemýšlení o změně jejich práce a přehodnocení životního stylu (chtěně nebo nuceně). Jaké otázky doporučujete si klást při důležitých životních rozhodnutích?

Když je to chtěné, tak je to asi individuální, protože to znamená, že máte na výběr. Větší problém je v situaci, kdy to chtěné není a máte pocit, že na výběr nemáte. Bojím se, že takových lidí teď nebude málo. Zažila jsem to a je to hrozně děsivá situace, všechno se vám bortí a vy vůbec nevíte, co s tím máte dělat, protože to jde od jistého bodu strašně rychle. Největší problém je, že v takovou chvíli děláte všechna rozhodnutí ze strachu. A rozhodnutí ze strachu jsou prostě vždycky špatně. Je to právě strach, který vám způsobí to tunelové vidění, kdy máte pocit, že jiná šance není. Tak první, co bych radila (ale to trochu taková hraběcí rada, protože v tu konkrétních chvíli je to fakt náročné), je zaměřit se ne na tu konkrétní situaci nebo problém, ale na ten strach a svoje rozpoložení. Pojmenovat to, včetně těch nejčernějších scénářů. A pak se zamyslet, jestli z toho někde nemůžu vykročit trochu jiným směrem, než se na první pohled nabízí. Klidně nestandardně nebo radikálně. A zdůraznila bych znovu tu udržitelnost. Hledat co nejudržitelnější podobu každého dalšího kroku. Protože nevíte, jak dlouho budete muset v dané situaci vydržet.  A hlavně – buďte k sobě laskaví. To, na čem doopravdy záleží, co vám umožní vyřešit situaci, jak nejlépe to půjde, není váš výkon, ale vaše emocionální rozpoložení. Promyslete, čeho se můžete zbavit, kde si odlehčit. Jsme naučení, že na sebe můžeme být hodní “za odměnu”, když se nám daří, případně provozovat pokoutně nějaké guilty pleasures. Když se nedaří, postavíme se sami do role toho soudce a jsme na sebe náležitě přísní a tvrdí. Zkuste to jednou otočit. Makejte a překračujte své limity, když se vám daří a jste plní síly a když se všechno sype, dopřejte si aspoň trochu klidu. To ztišení a usebrání se vám pomůže zjistit, co je v danou chvíli opravdu důležité. Ta opravdu kreativní a dobrá řešení se totiž většinou zrodí z ticha naší duše.

Prosíme, sdílejte tento rozhovor dále, ať inspiruje další zelené hrdiny a hrdinky:

Sdílej Odešli Sdílej

V týmu Econea.cz si na mě vymysleli kulišácký úkol, představit sebe sama, tak nebudu chodit kolem horké kaše, beru lžíci a pojďme se do ní spolu pustit.

Kde se psala, tu se psala

Moje psaní začalo, když jsem byla na rok studovat na Erasmu v jižní Francii. Měla jsem chuť sdílet tamní pestrý kulturní život s Čechy, a tak jsem začala spolupracovat s několika českými kulturními novinami, pro které jsem psala recenze, reportáže a rozhovory. Po návratu do Čech jsem v psaní pro různé online noviny pokračovala. Měla jsem to štěstí, že jsem byla jako první Češka vybraná na rezidenci pro kulturní publicisty v Rotterdamu a další podobné perličky. Z psaní o kultuře jsem postupně přešla na copywriting, protože jsem chtěla pomáhat slovy projektům s dopadem.

Co mám copywritersky za sebou

V síle slov a jejich moci mě vyškolil specialista na mozek Libor Činka, který byl můj první dlouhodobý klient. Znalosti NLP (neuro-lingvistické programování) jsou totiž pro copywriting naprosto zásadní. Půl roku jsem pracovala taky pro digitální agenturu, ale podnikání některých jejích klientů mi přišlo na hraně etičnosti, takže jsme se v dobrém rozloučili. Dodnes jsme ale ve spojení na některé pro mě smysluplné projekty. Za poslední roky jsem tak psala pro různé firmy – startupové, vzdělávací, dobročinné, mezinárodní, designové a jiné – jako copywriterka a redaktorka na volné noze. Hodně si vybírám, pro koho píšu, čemu dávám svou energii a co tím podporuji.

Moje cesta k rostlinné stravě

Před 6 lety mi vážně onemocněl děda. Jeho zdravotní stav přesměroval moji pozornost na chvíli z diplomky na léčení stravou a podobná témata. Po několika dnech čtení vědeckých prací a sledování dokumentů jsem měla jasno – vyzkouším to sama na sobě a budu měsíc bez masa. Nebyla jsem žádný velký masožravec, takže to bylo celkem jednoduché. Po měsíci jsem pokračovala dál a dál až dodnes. Sama na sobě jsem zažila, co všechno dobrého udělá s tělem i s myslí vyřazení masa z jídelníčku. Měla jsem to štěstí, že jsem mého manžela potkala, když už byl vegetarián několik let. Postupně jsme odebrali i vajíčka a mléčné produkty, které nám oběma nedělaly zdravotně dobře. Doma se stravujeme vegansky, na návštěvách bez masa a vajec. Filmů o dopadech živočišných produktů na naše tělo i planetu je víc a víc, takže jsem ráda, že se vegetariánství a veganství šíří.

Jak mám blízko k ekologii

Téma ekologie pro mě začalo být silné, když jsem byla před několika lety dva měsíce na karibském ostrově a viděla, jaký dopad má každý lidský krok. Mořská voda se musela odsolovat, aby byla pitná, všechno jídlo připlouvalo na obrovských nákladních lodích. Byl to smutný pohled. Došlo mi, že tohle jsou témata, o kterých chci (jednou) psát. V Econea.cz se mi tak splnil dlouholetý sen. Ne každý si chce míchat doma vlastní eko prací prášek nebo používat menstruační kalíšek, ale jsou i jiná řešení, jak žít ekologičtěji a ohleduplněji k planetě. A je důležité o různých možnostech informovat a nabízet nové úhly pohledu. Ať si pak každý vybere podle sebe, co mu sedí.

Jak jsem se dostala do Econea.cz

Seznámila jsem se s Martinem Matesem a jeho ženou v ašrámu Shree Peetha Nilaya v Německu. Byla to taková vtipná scénka. Po tom, co jsme se představili, se nás s mužem Martin zeptal, co děláme. „Jsem copywriterka”, povídám. „Tu teď právě hledám,” řekl Martin. Můj muž řekl: „Pomáhám firmám obchodovat s Čínou”. „Teď zrovna řešíme jednu věc s klientem v Číně a potřebovali bychom pomoct”, reagoval Martin. Bylo to jako z nějakého hollywoodského filmu. Dvě mouchy jednou ranou. S Martinem jsme se za nějaký čas potkali a začali spolupracovat na menších úkolech. Ty se postupně rozšiřovaly a rozšiřovaly. Dneska pro vás kromě obsahu na blog vybírám ta nejlepší zrnka do Zeleného kafíčka a připravuju další textové dobroty. Jsem vděčná, že můžu pracovat v otevřené firmě, které záleží na zdraví lidí a planety.

Jak blízko mám k přírodě

Většinu svého života jsem žila vedle lesa, takže moje nejoblíbenější místo v Praze je přírodní rezervace Divoká Šárka. Od 3 let jsem si přála psa, splnilo se mi to až v 11 letech. V Šárce jsem s ní trávila spoustu času. I teď jsem v přírodě každou volnou chvíli. Máme dva akční psy, takže to je záruka dostatku pohybu. Největší relax je pro mě být v přírodě, nebo tvořit rukama. Miluju vodu, takže plavání, šnorchlování a všechno vodní skotačení, to je moje.

Tak, lžičkou jsme došli na dno misky s kaší. Snad vám chutnala. Teď už víte, kdo pro vás píše o zelených volbách, vybírá zrníčka informací do Zeleného kafíčka a hraje si pro vás s písmenky.

Prosíme, sdílejte tohle povídání s dalšími zelenými hrdiny, třeba v něm najdou něco pro sebe:

Sdílej Odešli Sdílej